PRÁVĚ HRAJEME: Divedelní spolek přeje všem divákům, příznivcům a přátelům veselé velikonoční svátky.

Recenze

Divadlo Stodola Jiříkovice - 8 žen

DS Boleradice - Robin zbojník

CR Sivice - Akt

DS Kunštát - Byl jednou jeden život

DS Boleradice - Marysa

DS Sázava - Orfeus nejen v podsvětí

DS Vlastimil Jedovnice - Zvláštní vydání

Závěrečné hodnocení poroty

Závěrečné hodnocení ředitele přehlídky

 

 

Divadlo Stodola Jiříkovice

Robert Thomas

8 žen

Režie: Klára Havránková a Jan Gottwald

 

Na úvod letošní krajské divadelní přehlídky pořadatelé připravili pro diváky nečekanou lahůdku, nejen z hlediska dramaturgického, ale zejména z hlediska interpretačního. Detektivku světoznámého francouzského autora Roberta Thomase „Osm žen“ nastudoval divadelní soubor půvabných žen osobitých charakterů . Soubor je z Jiříkovic nedaleko Brna a má název Stodola.

Téma hry je velmi jednoduché. Luxusní vila uprostřed sněhové vánice, uvnitř osm žen a jeden (údajně) mrtvý muž. Nefunguje telefon, nejede auto, brána u vysokého plotu zahrady je uzavřena – neexistuje žádné spojení s okolním světem. Každá z žen má motiv i příležitost a všechny jsou podezřelé z vraždy. Vyšetřování odhaluje šokující tajemství jednotlivých postav,  objevuje se krutá pravda jejich špatných  charakterů a  vyústí v nečekaný závěr hry – v sebevraždu pána domu, který tuto konfrontaci neunesl.

Je škoda, že práce režie nebyla důsledná ve výběru a realizaci potřebného divadelního tvaru, který předloha vyžaduje. Na jevišti jsme svědky mnoha různorodých výrazových prvků nejen v herecké práci, ale i ve scénické výpravě (stínohra v okně, nevhodná pohovka apod.) Nepodařilo se skloubit žádoucí komediálnost a dramatičnost textu hry tak, aby  na jevišti dominovalo žádoucí detektivní  napětí, zvraty a překvapení. Přesto je nutno přiznat, že některé situace byly dobře vypointovány a našly žádoucí kladné odezvy v publiku. Škoda, že jich nebylo více.

Hereckou prací na sebe upozornily zejména zkušenější herečky Markéta Staňková – Babi, Klára Havránková – Gábi, Gabriela Benešová – Augusta. Obdivuhodná je vitalita paní Kláry Havránkové, která kromě režie (na pomoc si přibrala Jana Gottwalda), hrála jednu z hlavních rolí (Gábi) a ještě vytvořila choreografii úvodní a závěrečné taneční scény. Přesto nadále trvá v souboru problém režiséra, který by dokázal provést potřebný výklad hry a vystavěl komické i dramatické situace do konečné úderné tečky. Domníváme se, že současná režisérka po získání odborných znalostí má předpoklady tuto práci v divadle realizovat.

Souboj jiříkovského souboru s mistrně napsanou hrou Roberta Thomase „Osm žen“, byl čestný a úctyhodný.

Leonard Walletzký

DS Boleradice

Jiří Voskovec + Jan Werich

Robin zbojník

Režie: Jiří Brabec

Jako druhé představení krajské divadelní přehlídky se představil domácí Divadelní spolek bratří Mrštíků Boleradice, s divadelní hrou V+W „Robin Zbojník“. Hra nepatří mezi nejhranější a i v Osvobozeném divadle se nehrála dlouho, ale přesto je pro inscenátory velmi lákavá. – Vždyť je to vtipná divadelní pohádka pro dospělé, vycházející ze staré anglické legendy o Robinu Hoodovi.

Pohádka o dobrém králi Edwardovi (Stanislav |Svoboda), který odchází do války a vlády v zemi se zmocní jeho nedobrý bratr Boleslav (Bořivoj  Veselý) a chamtivý šerif Nottinghamský (Štěpán Šmatlava).  Avšak posvátný paraf – odznak moci královské, svěří král  Anglicku oddané schovance Lady Johaně (Libuše Klímová)  a aby měla mužského ochránce,  sezdá ji s nehezkým plešatým hypochondrem lordem Broadcastingem (Luboš Straka). Lady Johana s ním odmítá žít – a protože jsme v pohádce – objeví se skřítek Puk (Jiří Merlíček), který promění lorda ve statečného zbojníka.

V+W o něm napsali:

Chtěli jsme zbojníka, který by měl humor a dovedl „bohatým brát a chudým dávat, šejdířům kožichy proklepávat“, aniž zvážněl sám nad sebou. Zbojníka, který by uskutečnil revoluci Krásy proti Ošklivosti,  Moudrosti proti Blbosti, Smíchu proti Ironii.  Zbojníka, který by pomohl zbořit to, co se  nehroutí samo dost rychle.

Hra vrcholí návratem krále Edwarda, který obdrží z rukou Robina Zbojníka zachráněný posvátný paraf a vše spěje ke zdárnému pohádkovému konci. V+W plynulost pohádkového příběhu soustavně narušují figurami vandrovníků-nocležníků – Barnabáše, řečeného Roura (Zbyněk Háder) a Huberta ,řečeného Trouba (Jiří Brabec), které neustále někdo vyrušuje, chtějí-li se v klidu někde vyspat.

Hra však přináší pro inscenátory řadu úskalí:

Divadelní scény, situace a narážky, které dnešnímu divákovi už nic neříkají, rozdílné členění a rozsah jednotlivých scén v první a druhé půli hry, písničky, hudba, balety a nakonec i interpretace dvou protagonistů, které hráli V+W.

I přes velké úsilí o kladný výsledek se režiséru Jiřímu Brabcovi nepodařilo  všechna úskalí překonat. Dobře proškrtal text tam, kde byl silně poplatný době vzniku. Úspěšně byly interpretovány i písně Jaroslava Ježka, i když v hudbě předem nahrané na hudebním nosiči byla nevýrazná rytmická složka.

Škoda, že se nepodařilo na scéně více podtrhnout pohádkovost, fantazii a žádoucí hravost. Obdobně se  nepodařil i potřebný kontrast mezi vlastním dějem pohádky a dvojicí  nocležníků, hledajících klid pro svůj spánek.

Naopak snaha inscenátorů rozšířit  komediálnost a humor hry, zejména v druhé části přidáním několika textů z předscén, včetně písní z jiných her (Caesar a Těžká Barbora) neuspěla a dostavila se reakce opačná – pozornost diváka dlouhé dialogy rychle utlumily a potřebný kontakt mezi hledištěm a jevištěm nenastal.

Přesto je nutno ocenit, že  Jiří Brabec dokázal zvládnout režii i rozsáhlý herecký part postavy nocležníka  Barnabáše, stejně jako Zbyněk Háder, představitel nocležníka Huberta.

Objektivně musíme konstatovat, že herecké výkony řady herců byly na odpovídající nejen technické, ale i umělecké úrovni. Především musíme jmenovat Libuši Klímovou v roli Lady Johany, Luboše Straku v titulní roli Robina Zbojníka,  Jiřího Merlíčka v osobitém podání skřítka Puka a Stanislava Svobodu v roli dobrého krále Edwarda.

I když inscenace boleradického souboru Robin Zbojník nepatří dnes k těm nejúspěšnějším, má rozhodně předpoklady -  budou-li inscenátoři na hře dále pracovat -  stát se v budoucnu inscenací velmi úspěšnou.

Leonard Walletzký

Cimrman Revival Sivice:

Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak

Akt

Režie: Hana Zdráhalová

(A.K.T. = Analýza Karla Tomase)

Sivický soubor Cimrman revival přivezl tentokrát pro potěšení diváků přehlídky v Boleradicích nejstarší a nejčerstvější Cimrmanovu hru. Nejstarší ve smyslu vzniku v Divadle Járy Cimrmana v Praze (1967), nejčerstvější ve vlastním souboru (premiéra ani ne přede dvěma měsíci). Obé se na inscenaci pochopitelně projevilo.

Sivický soubor je programově revivalový – to tedy neposkytuje dramaturgii mnoho nástrojů pro výběr a úpravy. Soubor se snaží původnímu tvaru oddaně a s láskou sloužit a roznést Cimrmanovo sémě mezi lid moravský i český v pokud možno nezměněné podobě, bez příkras, ale s upřímným srdcem. Budiž mu vzdána čest, že se nesnaží napodobovat známé herce originálu (přestože ostroznalci DJC slyší tu Z. Svěráka, tu M. Čepelku či L. Smoljaka – to je ale dáno specifikou textu, slovními obraty, stavbou věty), že se snaží o vlastní přístup bez násilných změn, o vlastní výklad, vstup do hry přes své já. Ostatně, osobnosti pp. Tinky, Boháčka či Zouhara (a měl bych jmenovat i další) již začínají být také pojmem.

Hra má, jak je to u cimrmanovských děl běžné, dvě části. První, přednášková a demonstrativní, je v tomto případě rozdrobena na více drobných skečů, než bývá obvyklé. Žánrová i tematická směsice se snaží udržet jednotnou linii prostřednictvím reakcí i interakcí právě nečinných kolegů – v této části se jim to celkem daří, jen je znát, že inscenace není dosud usazena. Proto pochopitelně dojde i k tzv. padání řemene (kolem přednášky o teorii externismu) či ke splývání charakterů jednotlivých přednášejících v okamžiku, kdy se postaví za kecpult. Vzhledem k nevyváženosti výstupů či neusazenosti pak nevycházejí ani některé pointy jinak skvostně připravených vystoupení (cimrmanova tanvaldská židle, Pud a stud). Naopak brilantně působí demonstrace technických prostředků, jako je elektrická sesle či mechanickoelektrická valcha.

Druhá část – hra Úžas žandarma Kovandy, hraná pod názvem Akt, je celistvým dramatickým útvarem, vyžadujícím osobnostní herectví, groteskní revue plná textových hříček a intelektuálního humoru. Vyžaduje výrazně osobnostní přístup, herectví, kterému zde však soubor zatím zůstal částečně dlužen – víceméně nepřekročil úroveň „typů“. Divák (včetně KT) se baví, ale jeho vnímací penzum může být (pro každého jindy) vyčerpáno. Tak paradoxně zůstává osobnostní herectví nejvýrazněji zachováno v postavě přihlížejícího klavíristy, který představení sleduje a očividně se baví. Nejvýraznější herecká  dvojice Žíly  a  Žílové  pak

své groteskní typy občas posiluje vnějškovými prvky a gestikulací, která je v tomto typu divadla i pro jeho humor spíše nadbytečná. Ztrácí se tak pel nadsázky divadla vznikajícího v tomto okamžiku přímo před našima očima. Opět se pak zcela zákonitě stane, že i v této polovině „spadne řemen“ v situaci, kdy herci mají pocit, že ‚nemají co hrát‘ a musí ‚vysvětlovat‘ – přitom by stačilo, kdyby zůstali (či stali se) svými osobnostmi. Hravost a nadsázka zůstává živá v tanečně-hudebních scénkách, místy i v recitovaných vsuvkách (Obchodnická,...).

Přes všechny problém(k)y, které inscenace má, jde o velmi zdařilé dílo, které je plně právo být nositelem jména jednoho z nejznámějších Čechů. Věřím, že soubor bude dále pracovat na svých hereckých osobnostech, bude jim více věřit a inscenace se usadí ve všech variantách svých alternací. A budu se těšit, s čím Cimrman Revival Sivice přijede příště.

Karel Tomas

DS Lehká mozková dysfunkce Kunštát

Marie Wetterová

Byl jednou jeden život

Režie: Marie Wetterová

Soubor z Kunštátu přivezl autorskou inscenaci, neboť autorka předlohy  je  vůdčí osobností souboru, režisérkou a  tvůrkyní textu písní .  Hudba v inscenaci je vlastní tvorbou členů LMD Bandu, kteří ji interpretují živě na jevišti. Bláznivá hudební komedie, jak je inscenace žánrově označená souborem, vzniklá na motivy francouzského stejnojmenného kresleného seriálu, který běžel i v naší televizi.  Nutno konstatovat, že tento způsob tvořivosti v souboru je dosti běžný. Inspirací pro jejich představení, vesměs v žánru hudební, nebo absurdní komedie, byly světové opusy jako  Carmen, muzikál Chicago a pod.

Hudební složka inscenace je také výrazně  dominantní částí představení, zvláště v orchestrální reprodukci. Tato, dá se říci je perfektní, skladby jsou „ušity“ na míru kapele, doprovod zpěvních čísel je velmi decentní. Soubor i po pěvecké stránce je dobře vybaven. Týká se to i sólových partů – zvlášť výrazná  je interpretace sólové písničky v závěrečné části inscenace.

Za hudební složkou však zaostává činoherní projev, který by měl být nositelem „bláznivě komediálního“,  žánru. Komedie má plnit zábavnou funkci, jejím účelem je rozesmát diváka a je-li bláznivá (crazy), měla by používat prostředky výrazné nadsázky, situace by měly být ztřeštěné s nečekanými zvraty, gagy, směřujícími až ke grotesknosti a absurdnosti.

Vše by mělo směřovat k tomu, aby divák pochopil a hlavně se bavil. Není pochyb o tom, že soubor se danou předlohou baví, že ztřeštěnost se projevuje velkou  mírou v akčním pohybu,  text se dosti slušně interpretuje, ale divák není vtažen, je  zahlušen vjemy zvukovými – hudbou a neorientuje se  v náročném   medicínském textu, ve vazbách a vztazích jednotlivých částí „naší mozkovny“. Barevnost kostýmů je pestrá, postrádá však určitou výraznou jednotnost a ve svém celku s pestře pomalovanou scénou s blikajícími světýlky přehlušuje diváka i po vizuální stránce.

Struktura inscenace daná dialogy, výstupy, písničkami (žel  ne choreograficky zpracovaným pohybem) nese v sobě prvky revuálnosti. Bohužel však celková  kompozice nepůsobí jako celek, rozpadá se na jednotlivé části se stereotypem organizování hudebně písňových vstupů. Ani tato kompozice nenapomáhá k potřebné zábavnosti, aby se divák „chytl“.

Některé prvky inscenace nesou v sobě jistý náboj humoru (nástupy „ postav“ a cechování píchačkami, boj bílých a modrých, diskotéka baculíka a jeho dívky a mozkových částí, nafouknuté barevné balonky na scéně apod.), žel nepracuje se s nimi dále, aby nesly jistý význam ve prospěch celé inscenace.

Je pravděpodobné, že ta velká „pestrost“ formy má svou inspiraci v seriálové předloze. Ta však ovlivnila i textovou předlohu. Seriál podle určení zvláště dětskému divákovi je silně didaktický (poučný, výchovný). Z tohoto principu zřejmě vycházela i autorka předlohy, která sice změnila diváckou adresu k dospělému publiku, avšak didaktičnost ponechala, takže text není dramatický. Proto toto úskalí pak jako režisérka paní Marie Wetterová, překonává  položením důrazu na formu inscenace než na její obsah, snaží se nahradit chybějící dramatičnost přemírou vnějších znaků. Takže než „o čem“ je inscenace  „o jak“. Didaktičnost je nejvýznamnější v závěru (vypravěč, dětský baculík a ostatní) kdy akusticko vizuální „balábile“ se ztratí před  koncem inscenace. Poučovatelství z jeviště je vždycky nezáživné.

Úctyhodnou práci odvedla paní Marie Wetterová při organizování a zvládnutí tak početného souboru (cca 40 osob). Kolektiv je navíc multigenerační od starších seniorů (až prarodičů) až po 5leté caparty (pravnuci). Zanícenost divadlem je u všech zřejmá. Základ tvoří mladší a střední generace, která nese  v sobě velký potenciál pro další práci souboru. Ta se však neobejde bez cílevědomého vzdělávání, spojeného s rozšiřováním divadelních dovedností (jevištní řeč a pohyb, výstavba (logika)  situací a jejich pointování, jednotnost v žánru atd). V tom tkví budoucnost souboru.

Závěrem bych připomněl španělského spisovatele 17. století Baltazara Graciána (1604-1658).

„Dokonalost nespočívá v množství, ale v jakosti.

Všeho dobrého bývalo vždy poskrovnu.

Chtějíce obsáhnout všechno,  nestihne se  nic.“

Dušan Zakopal

 

DS Boleradice

Alois a Vilém Mrštíkovi

Maryša

Režie: Alena Chalupová

Maryša je tady doma. Tak by mohl znít titulek včerejší již druhé inscenace domácího souboru. DS má tak bohatý repertoár, že mohl okamžitě nahradit původně ohlášenou Babičku. Paní Chalupové stačilo v poledne písknout a sestava jedné alternace byla pohromadě. Klobouk dolů. A náhrada to byla více než podařená. Jen doufám, že Babičku přece jen někdy také uvidím. Na rozdíl od Maryši je to totiž látka prakticky neuváděná a dovolím si poznamenat rovněž velmi silná s obrovským poselstvím. Uvidíme.

Vraťme se však k Maryše. Inscenátoři v čele s Alenou Chalupovou jako režisérkou se rozhodli vrátit se k původní verzi, tedy k UrMaryše. Hrají ji v originálním nářečí (Vilém hru totiž na přání dramaturgie Národního divadla k premiéře přepracoval do spisovné češtiny, aby ji přiblížil městskému divákovi). Ostatně domovská obec vzniku dramatu Diváky je od Boleradic na dostřel. Hrají v krojích, s použitím původních lidových písní v hudebním zpracování cimbálové muziky Primáš a působivé interpretaci mužáckého sboru a dívčího tria. Přičteme-li k tomu ještě rekvizity jako jsou např. cepy, vzniklo folklorní divadlo jako prostředek popularizace tradiční lidové kultury v této části Moravy. Kostýmem se liší pouze hospodský jako postava jiného typu než jsou sedláci a chalupníci. Patrně v kalupu příprav si Jiří Janda zapomněl sundat moderní hodinky. Musím podotknout, že byť jde o realistický divadelní styl (např. z necek, v nichž Maryša  pere  prádlo,  se  vylévá  skutečná  voda), je

inscenace, pokud jde o kulisy, mobiliář, rekvizity apod. vlastně minimalistická. Plně se soustřeďuje na vypracování postav a jejich jednání v dramatických situacích. Mohla se přitom opřít o vyzrálé herectví na jedné straně (např. Antonína Korába jako Lízala) a dobré typové obsazení odpovídající předepsanému věku postav. Maryša Jany Glocové (mimochodem prapravnučky skutečné Maryši Marie Turkové) i Francek Marka Korába jsou skutečně mladí a jejich dramatické konání je uvěřitelně pravdivé. O to silnější je příběh Maryši.

Drama bratří Mrštíků má v tom, jak je osud jednotlivých postav opírající se o pevné struktury tehdejší společnosti nevyhnutelný, rozměr shakespearovského dramatu. Každá z dramatických postav jedná v souladu se svým zařazením i když na chvíli zapochybuje nebo se pokusí o vzpouru. Názorně je to vidět na postavě Maryščina otce sedláka Lízala. Je bohatý, je radní, nemůže dovolit, aby se dcera zapletla s chalupníkem. Dá Maryšu Vávrovi, byť si je vědom, že mu jde jen o peníze. Tím, že je Vávrovi odmítne vyplatit, zhorší její situaci a přispěje tak k jejímu tragickému rozhodnutí. Maryša je věřící, poslechne nakonec rodiče, vdá se za Vávru a neřeší svou situaci ani útěkem s Franckem. Zabije, protože její život už nemůže být horší a toto řešení jí přijde nejčestnější.  Každá z postav má svou pravdu. Má ji i Vávra. Potřebuje ženu k malým dětem a peníze do zadluženého mlýna. Žena musí podle jeho přesvědčení poslouchat manžela a pokud to neudělá, má on právo vztáhnout na ni ruku. Vávra Radka Omasty je takto tesán. To je jistě možné, pak ale  nemá hloubku situace, kdy otrávený Vávra reaguje na náhlou změnu v chování Maryši a nabízí jí smír a lepší život. Pro mě zůstává pouze v rovině slovního sdělení, není tedy  výsledkem  vývoje  postavy.  Určitě zajímavou a příliš nekomentovanou stránkou dramatu je otázka pokušení a pokoušení jednat jinak, uvěřit něčemu, kterému jsou vystaveny všechny postavy. Tato stránka přidává hře na lidskosti a přibližuje ji divákovi. Neomylní a nepochybující jsou totiž jen bohové.

Inscenace boleradických je silná také v tom, jak režisérka buduje jednotlivé obrazy. Všechny klíčové situace dramatu jsou ozvláštněny. Např. štronzem všech dalších postav ve chvíli, kdy se Maryša obléká do kostela, nebo kontrastním zadním plánem jako detailním průzorem do dalšího prostoru. Ten kontrast má většinou podobu hudebního nebo zvukového čísla. Příkladem může být mlácení cepem jako jediný zvuk v situaci, kdy Maryša otrávila kafe. Je to dramatické a emotivní zároveň. A až boleradičtí zvládnou  cepy opravdu do rytmu, bude to dokonalé.

Působivá je hudební složka  inscenace. Mužácké sbory mají úlohu hudebních předělů. Podobně jako všechny písně jsou tematizovány. Nejsou tedy jen hudebním doprovodem. Je třeba se zmínit o aranžmá několika rvaček. Zejména ta hospodská s vyvedením na střed jeviště je pěkná. K hospodské scéně jednu poznámku. Patrně včera se pánové v zadní části jeviště věnovali kartám víc než je zdrávo a nereagovali na situaci. Lhala bych však, kdybych nepřiznala, že jsem si to vyložila tak, že hádka Lízala s Vávrou je nepřekvapila, neboť z logiky dramatu vyplývá, že nebyla ojedinělá.

Viděli jsme velmi dobrou inscenaci a nezbývá než souboru za ni poděkovat.

Za porotu Lenka Lázňovská

DS Jiřího Voskovce Sázava

Zdeněk Kozák

Orfeus nejen v podsvětí

Režie: Jiří Janoušek

Divadelní soubor ze Sázavy se nám představil hrou se zpěvy od současného spisovatele Zdeňka Kozáka ml., v úpravě režiséra Jiřího Janouška. Jeho úprava je dosti razantní a překračuje míru běžných režisérských změn původních textů. Byly vypuštěny tzv. snové obrazy (téměř polovina struktury hry), které jsou  charakteristické  pro „rozvernou komedii s myšlenkou“,  jak ji označuje sám autor, soubor přidal  7 písní v původním hudebním a textovém znění Jana Rejhona (představitele Orfea). Tyto jsou většinou sólově interpretovány autorem s doprovodem sólo kytary.

Hudební složce inscenace byla věnována větší péče než složce činoherní. Hudba je velice libá, soubor zpívá „ dobře a rád“ a instrumentace je bravurní s výbornou hrou na kytaru  i při  přestávkových podkresech. Písně jsou připraveny pro jiné interprety v  tóninách,  jim nejvíce vyhovujícím (pozor na dozpívávání konců písničky u dámské části souboru při duetech s Orferem). Hudba výrazně ovlivňuje atmosféru, charakter  vnímání celé inscenace. Je více nostalgická, smutná až ponurá. V činoherní části se však potřebný kontrast v podobě humorné nadsázky nedostavuje, aby zvýraznil komediální žánr inscenace.

Text hry je v podstatě parafrází s prvky aforismu na Orfeův příběh. Ve své struktuře má podobu revuálního uspořádání: jednotlivé dialogy a výstupy postav v mytologických kostýmech, ale  jednajících jako současníci s jazykem nám velice blízkým, se dvěma „ posunovači“ děje -  Mýthem a Veřejným míněním – výraznými současníky v dnešních kostýmech, pohybující se volně v čase i prostoru . To vše je proloženo hudebními zpěvními vstupy. Připomíná to revuální hry V+W (až na pohybově taneční složku, která zde chybí).

V tom možná tkví problém inscenace, proč na nás působí nevýrazně a vyvolává řadu otázek. Jakým způsobem interpretovat v podstatě realistický příběh? Držet se nabízené revuálnosti s nadsázkou a nebo hrát realisticky? Proč nejiskří a nejitří mezi postavami v dramatických situacích? Proč se přesně nereaguje v situacích na fakty, které jsou určujícími pro jednání postav? Např. zmalovaná Eurydika, Orfeus s Piatiké na Olympu a ostatní je nevidí, až je na ně upozorněno? Spadlá smuteční maska Orfeova bez reakce „ žákyň „ , které ji překračují! Proč režie nevyložila po logice některé situace?  (Např. jak se Květa objevila v podsvětí apod.?).  Ne zcela  jednoznačně je vyložen vztah a jeho proměny ve vývoji času mezi  Veřejným  míněním a Mythem. Ten se dokonce stává pomocníkem při vraždě pseudoorfeovské. Tady chybí  i dramaturgická neujasněnost ve vztahu k předloze.

Kolektiv souboru prokazuje svou hereckou vybavenost. Jeho repertoár v posledním desetiletí svědčí, že si vybírá hry kvalitní a náročné a že má v tomto směru jisté zkušenosti. Tentokrát však nedostatky v režijním výkladu, problémy v interpretaci a chybějící názor souboru ve vztahu k danému tématu předlohy se zřejmě projevily v nevýraznosti a jisté „ unavenosti „ , pokud jde o působení na diváka. Soubor projevil potřebnou dávku živosti a radosti při kolektivním finálovém zpěvu („ zpívají dobře a rádi „), ale to už bylo pozdě.

Dušan Zakopal

P.S.

Na závěr rozpravy se souborem se najednou kde se vzal, tu se vzal, objevil autor předlohy pan Zdeněk Kozák. Přislíbil spolupráci se souborem. A to je víc než dobře!!! D.Z.

DS Vlastimil Jedovnice

Marie Janíčková

Zvláštní vydání (detektivka / pseudothriller)

Režie: Marie Janíčková

Soubor z Jedovnic se vrátil na boleradické jeviště po dvou letech – a dlužno říci, neměl to jednoduché. Sobotní odpolední čas při pěkném počasí, večer jiné divadlo… prostě hrát před poloprázdným hledištěm a rozsévat humor určitě není jednoduché.

Sousedské zábavné divadlo vzniká v Jedovnicích vždy ke konci roku. A hraje se na Silvestra či pár dní předtím – to určuje jeho specifika. Inscenace se však líbí, v místě se zahraje několikrát a soubor se vydá na přehlídku. V novém kontextu však vyplavou na povrch problémy, nad kterými se soubor hrající v místě a „pro své“ vůbec nemusí zamýšlet. Jedovnickým budiž chvála za to, že se opakovaně vrhá do tohoto víru, aby slyšel názory poroty, konstruktivní kritiku, která mu může v další práci pomoci. Mimochodem, porota se jednoznačně shodla na tom, že by ráda produkci Jedovnic viděla v jejich prostředí a v kontextu vzniku. Je to sousedské divadlo, soubor se rád baví, směje,… a určitě je to dobrá parta.

Co je tedy Zvláštní vydání? Divadlo hudební, s loutkou, tancem, divadlo masek, dramatické, skeče, songy,… Formou jde o revue, obsahem o parodii. Alespoň v hrubých rysech. Parodická revue. Ve stylu a divadelní formě je však soubor nedůsledný. Pochopitelně, není nutné, aby si svůj styl, divadelní tvar sám pojmenoval slovy, nicméně pro dodržení stylu a jednoty je nutné se pro něco rozhodnout.

Ať už vědomě či nevědomky, inscenace je volně inspirovaná filmy typu Kameňák. Sled, vodopád vtipů, ať již situačních, či spíše se slovní pointou však není jednoduché na scénu přivést. Umět vypointovat vtip v rámci jevištní akce, „natajmovat“ situaci, nebo jen udělat jakoby ledabylý přebrept, to je umění. A musí to lítat. Musí v tom být energie. Když se interpretace rozmázne, vtip se ztrácí. A pochopitelně je třeba mít připravené spektrum legrace pro různé diváky – něco je pro diváka zemitého, zkaženého televizní zábavou, něco pro diváka intelektuála. A k tomu udržet míru vkusu, která nesrazí pověst souboru do žumpy fekálního divadla. Jinými slovy, dělat legraci není žádná sranda.

Soubor doplnil tentokrát svoji produkci živou kapelou, která mu pomohla udržet pohromadě rámec představení. Hudba dobrá, zajímavá, včetně textů jednotlivých songů, kterým však často bohužel nebylo rozumět. Nástroje přehlušovaly zpěv či mluvené slovo (v představovačce – která je pak trochu zbytečně dlouhá) – asi bude třeba ještě vychytat technické „mouchy“ a při nastavování techniky více myslet na přizpůsobení se dispozicím hracího prostoru na hostovačce.

Herci by měli být v situacích, kdy hrají určitou parodii, kdy vlastně připravují půdu pro vtip, který dříve či později přijde, mnohem přesnější, důslednější. Měli by mít jasné úkoly – přibližnost je v tomto případě na škodu. Z ambivalence jeviště a hlediště vyplývá neustálé vzájemné působení – z jeviště na diváka působní nejen text, hlas, vizuální podoba scény, ale zejména energie, pocity herců. Nebo i neklid, nejistota, a to i v případě, kdy to k dané postavě nepatří. Pokud herec pouze něco vyplňuje, sám nemá přesné chtění, divák se začíná nudit (např. taneční scény, pohyby blondýnky,…).

A divák také přemýšlí – je třeba mu dát důvod, proč je něco tak či onak. Pokud má pocit, že něco je jen schválností bez důvodu, jen „aby byla prča“, tak ho to dlouho neudrží, cítí se zrazený. Pokud mu dáme klíč, třeba i zpětně, cítí se potěšen naší pozorností, úctou ke své inteligenci – a jde s námi. To se týká například travestované postavy dcery detektiva, nebo třeba deformovaného nemocného hlasu kněze.

Samotná postava kněze (zde se mu říká poněkud nesmyslně biskup) je i v samotné hře příliš složitá a zdá se, že se soubor vůbec nerozhodl, co vlastně chce. Je sám sobě svojí parodií? Je kněz-podvodník či lump, který si na kněze hraje? Jakou má pozici ve městě? Jestli je hledaný podvodník, jak je možné, že mu Vatikán posílá dotace, navíc v obálce se znakem Evropské unie? Je nutné si ujasnit, co vlastně chceme. Pak bude pramenit jeho komika ze situací, do kterých se zamotá, ze slovního humoru, a nikoliv z povrchních grimas a deformací.

Nápady mizí i v rozpracování dalších postav a situací. Samo postavení detektivní agentury v obci je podivné a není zahráno. Její vztahy se starostou či místní policií jsou patrně prostorem pro místní narážky, kterým rozumí místní divák, divák neznalý se pak nudí. Často to vypadá, že soubor nejde za první nápad a že dále nepřemýšlí, přestože příslušná postava, text, situace další prostor nabízejí (mj. např. postava psa-loutky). Nebo zůstává v divákovi pocit, že situace byla jen naznačena, nedůsledně a zbytečně odbyta (noční scéna u rybníka se zastřelením šéfa kriminálky z Prahy, všechny taneční scény, kde je jasné, že postavy nemají přesný úkol, choreografii, mají se jen „nějak“ pohybovat, tančit do hudby. Škoda.).

Divák je rád překvapován. Když se postava v masce zlaté ryby desítky sekund pohybuje po jevišti (navíc nenápaditě) a každému divákovi je tedy jasné, že zlatou rybou je funebrák Drn, dojde k jeho nenápaditému odhalení. Překvapení pro diváka se nekoná. Další promarněná šance.

Nechci, aby vypadalo, že tvorba divadla z Jedovnic je špatná. Kromě hudby a zajímavého námětu lze vypíchnout dobré a nápadité kostýmování, nadšení souboru (bohužel jen mimo scénu). Jen je třeba, aby soubor trochu více dbal na zákonitosti divadla, a bude pak mnohem kvalitnější nejen pro přehlídky, ale i pro místní, kteří mu jinak odpustí všechno.

Proto se těšíme na to, co Jedovničtí přivezou příště.

 

Karel Tomas

Závěrečné hodnocení Jarní boleradické sešlosti  v roce 2011

Úvodem několik čísel. Kromě hostující závěrečné inscenace Rychlých šípů Ořechovského divadla přehlídka uvedla sedm soutěžních představení šesti souborů. Zvláštností byly dvě inscenace hostitelského souboru DS bří Mrštíků Boleradice. Pět souborů bylo jihomoravských, jeden (DS Jiřího Voskovce Sázava) Středočeský. Vedle tradičních účastníků jako jsou DS Stodola Jiříkovice, Cimrman Revival Sivice a DS Vlastimil Jedovnice) se objevil i jeden nováček – LMD Kunštát.

Z hlediska žánrového jsme shlédli jednu tragikomedie s detektivní zápletkou, jednu parodii na detektivku, tři hudební komedie revuálního typu, jednu konverzační komedii, jednu tragédii. Pokud jde autory, tak dvě ze sedmi her vznikly přímo v souboru a jejich autorky se zároveň ujaly i režie. Jde o Marii (Mariku) Wetterovou a inscenaci Byl jednou jeden život (Kunštát) a Marii Jeníčkovou v inscenaci Zvláštní vydání (Jedovnice). Šest  autorů bylo českých, pouze jediný zahraniční a až na bratry Mrštíky jsou všichni žijící autoři. Ostatně jeden z nich dokonce na představení své hry přijel. Až na rozborovém semináři vystoupil z anonymity. Byl jím Zdeněk Kozák, autor hry Orfeus nejen v podsvětí. Souboru ze Sázavy slíbil další spolupráci, takže Sázavští momentálně bez režiséra odjížděli spokojení. Z mimořádných událostí musím připomenout ještě jednu. Nestává se často,  aby amatérský soubor byl schopen za pár hodin nasadit jinou inscenaci. Pro onemocnění v souboru nemohla být totiž uvedena Babička a tak jsme shlédli Maryšu. A to opravdu žádný záskok nebyl.

Jarní sešlost je licencovanou přehlídkou venkovských souborů s postupem na Krakonošův divadelní podzim.  Je tedy obrazem úrovně amatérského divadla v malých obcích v části Moravy. Protože malých obcí do 5 tis. obyvatel je v ČR většina, má tento obraz význam i pro celek. Jaké je tedy amatérské divadlo právě tady? Má některé specifické rysy, které platí pro venkovské divadlo jako takové. Je divadlem komunitním, které je v obci nepřehlédnutelné. A obce si jeho význam také uvědomují. Starosta obce Kunštát nepřijel se souborem jen proto, že režisérkou je jeho žena a členy souboru jsou i další členové rodiny. Také starosta Boleradic přišel fandit svému souboru. Tato divadla jsou často multigenerační. Vzpomeňte si na dav malých i velkých herců z Kunštátu. Bylo jich více než třicet. Vícegeneračním souborem jsou i Boleradičtí, byť to nemohli ukázat v Babičce. Charakteristickým rysem jsou rovněž soubory dospělých lidí. Platí to např. o Sázavě nebo o Jiříkovicích. Často se proto musí utkat s problémem dramaturgie, totiž jak a kde najít hru, která by vyhovovala jejich typovému obsazení. Jistě řešení by bylo nasazení několika inscenací, tak aby si zahráli všichni. To chce víc než jednoho režiséra a ti jsou úzkoprofilové zboží. Výjimkou je právě pouze domácí soubor. Ke zkušené Aleně Chalupové se přidali Jiří Brabec a Jiří Merlíček. Není žádným překvapením, že až na Maryšu převažují komedie.

Rozhodující pro úroveň divadelních inscenací je vždy dramaturgicko-režijní koncepce včetně zvolení žánru, dobré typové obsazení, postavení dramatických postav a vybudování situací. Všechno opřené o herce a další divadelní složky. Patrně v této části Moravy není žádným překvapením, že nejvýš lze hodnotit hudební složku. Hudba včetně textů písní ke třem inscenacím vznikla jako autorské dílo v souborech, v inscenaci Byl jednou jeden život, jsme viděli živou hudební skupinu, stejně jako v inscenaci Zvláštní vydání DS Vlastimil Jedovnice, hrou na kytaru a interpretací písní zaujal také Jan Rejhon v inscenaci Orfeus nejen v podsvětí. Úspěšně byly interpretovány hudebně obtížné písničky Jaroslava Ježka v revui Robin Zbojník. Na konec si nechám hudební složku Maryši. Původní lidové písně v hudebním zpracování cimbálové muziky Primáš a v podání mužáckého sboru a dívčího tria jsou víc než hudebním doprovodem. Inscenaci rytmizují, ozvláštňují a v některých situacích jsou kontrastem k obrazu.

Pokud jde o herectví, viděli jsme řadu sytých a velmi zajímavých hereckých výkonů. Prakticky v téměř každé inscenaci se objevil alespoň jeden. Kladem byla rovněž herecká souhra, tedy partnerství na jevišti. Za všechny uvedu Robina Zbojníka, Osm žen. Osobité herectví znovu ukázali Sivice na svém oblíbeném Cimrmanovi. Vzhledem k tomu, že zdaleka ještě neuvedli všechny hry, máme se na co těšit i v budoucích ročnících.

Nejvýš lze hodnotit inscenaci Maryša DS bří Mrštíků. Původní nářečí, kroje, hudba, reálie někdejšího venkovského života jako jsou například cepy, tvoří základ inscenace, která prostředky divadla emotivně působivě sděluje nadčasové téma. Člověk je odpovědný za svůj život a má právo o něm rozhodnout. Věřím, že Alois a Vilém Mrštíkovi by režijní koncepcí Aleny Chalupové přijali a Alois by třeba změnil názor, že ochotníci Maryšu hrát nemají.

Jarní divadelní sešlost se prostě povedla. Jak po stránce organizační, tak divadelní, což mohlo ocenit i vyspělé publikum. Ať žije Jarní sešlost 2012.

Lenka Lázňovská, předsedkyně poroty

Hodnotící zpráva organizačního výboru KDP Jarní Sešlost Boleradice 2011

Pokud máme s takto krátkým časovým odstupem hodnotit letošní pátý ročník Krajské divadelní přehlídky venkovských ochotnických souborů Jarní Sešlost Boleradice 2011, a to z pohledu pořadatele, musíme začít stručným výčtem toho, co jsme viděli.

V týdnu od 2. do 7. května 2011 se uskutečnila všechna řádně přihlášená soutěžní představení s výjimkou domácí hry Babička, jejíž náhradní titul Maryša byl uveden jako regulérní soutěžní představení.  Viděli jsme tedy osm her různých dramatických žánrů. Divadelní soubory ze Sivic, Jiříkovic, Kunštátu, Jedovnice, Sázavy, domácích Boleradic a hostující Ořechovské divadlo tak předvedly hru se zpěvy, divadelní revue, detektivní komedii, klasickou frašku, epické drama, cimrmanovskou mystifikaci, ale i komediální pohádku. Celkové vyznění, můžeme-li soudit podle jednotlivých hodnocení odborné poroty i diváckého ohlasu, bylo velmi solidní jak co do kvality jednotlivých vystoupení, tak i žánrové pestrosti. Potěšitelným se jeví i fakt, že se představily i zcela nově budované soubory, které sice ještě mají rezervy v divadelních dovednostech, ale i velmi silnou motivaci na svém růstu dále pracovat.

Materiální a organizační zázemí pro soutěžící, odbornou porotu i diváky samé – těch přišlo více než pět set, bylo podle prvních ohlasů na velmi dobré úrovni, nebyly zaznamenány žádné větší nedostatky.

Nepřehlédnutelný byl i mediální odraz Jarní Sešlosti, tradičně o ní referoval okresní i krajský  tisk.

Denně byl taktéž vydáván zpravodaj Forbína, který nejenže přinášel čerstvé informace z dění přehlídky, recenze her a rozhovory s aktéry, ale měl i hodnotu zábavnou. Jeho úroveň obsahovou i grafickou lze označit za profesionální.

Závěrem chci poděkovat všem, kteří k úspěšnému průběhu KDP Jarní Sešlost Boleradice 2011 přispěli. Jsou to především zúčastnění ochotníci sami i s jejich pozorný a vstřícnými diváky, dále chci poděkovat porotě za její přesnou a spolehlivou práci, členům organizačnímu výboru KDP včetně redakce Forbíny, všem zaangažovaným členům a přátelům našeho divadla a v neposlední řadě všem našim sponzorům a přispěvatelům z řad firem, živnostníků a dalších přátel našeho divadla. Zvláštní poděkování patří tajemníkovi poroty Jiřímu Jandovi za jeho osobní i osobitý přínos celému průběhu přehlídky.

Z pohledu pořadatele tak můžeme celkový průběh KDP Jarní Sešlost Boleradice 2010 označit za úspěšný.

Stanislav Svoboda

ředitel přehlídky