PRÁVĚ HRAJEME: Divedelní spolek přeje všem divákům, příznivcům a přátelům veselé velikonoční svátky.

Recenze 2012

DS Kadet Starovičky - OKÉNKO

DS DŽO Velatice - Misionáři

Tylovo divadlo Újezd u Brna - Ve státním zájmu

Divadlo Prkno Veverská Bítýška - Dámská šatna

LMD Kunštát - Faust

DS Bezchibi Brtnice - Hrobka s vyhlídkou

Závěrečné hodnocení poroty

Závěrečné hodnocení ředitele přehlídky


 

DS  Kadet Starovičky

Olga Scheinpflungová
OKÉNKO

Režie: Anna Haluzová

V úvodu nutno konstatovat, že objevnost tohoto titulu, v současné době v amatérských podmínkách je překvapivá. Nejen z hlediska autorského – hry Olgy Scheinpflungové se téměř nehrají, ale také z hlediska výběru dramatické předlohy. Kadetům patří dík, že připomněli, která je více známá jako herečka (několik filmů a TV inscenací a seriálů) než-li literární osobnost, ačkoli je autorkou velké řady románů, dramat i knížek pro děti.

Nejinak je tomu i v případě uvedení „Okénka“. Hra vznikla v roce 1931 a hrála se na Národním divadle v roce 1933 a v témže roce byla i zfilmována (později ještě v roce 1948 a v roce 1967 TV inscenace i s autorkou jako Dynybylkou). Doba vzniku se výrazně promítá, z dnešního hlediska, do kvalit předlohy (jiná doba, jiný mrav). Ta je rozvláčná, mnohomluvná, řada situací se opakuje apod. Vykreslení jednotlivých postav je však, velmi výstižné i s použitím pražského slangu té doby. Rovněž není zcela jednoznačné žánrové určení této „veselé hry“: její konverzační ráz nese prvky situační i zápletkové komedie.

Inscenátoři si nestanovili lehký úkol. Paní režisérka ve hře dosti škrtala, povětšině ve prospěch tempa hry. Soubor volil prvky co nejbezprostřednějšího kontaktu s divákem nejen ve způsobu hraní, ale také ve scénografii (vytvoření prostředí staromládeneckého bytu „vědátora“) i v kostýmech třicátých let minulého století. V hraní dominují hlavní dva představitelé paní Galečková jako paní Dynybylová a pan Háder starší jako Johánek docent etiky. Způsob interpretace těchto postav však nastoluje otázku „o čem se to hraje?“ Docent etiky je zahlušen svými teoretickými úvahami o potřebě morální čistoty  a  jediné opilecké „okénko“ ho postavilo před úkol řešení problému praktického života. Tento střet teorie a praxe způsobí jeho vykolejení, je nositelem směšnosti jeho chování až k jeho „zaláskování“. Ostatní kolem něj s typickou vychytralostí českého člověka (jak lehko přijít k penězům – stále aktuální) využívají jeho slabosti. Žel linie změny docentova prohlédnutí není pro inscenátory hlavní tematickou linií a její posun k živočišnosti paní Dynybylové a pražské galerky (Tonda a Lojza) odvádí divákovu pozornost jiným směrem.

Daří se inscenátorům ve scénách trojice: Dynybylka – docent - -Růžena. Jiskří to mezi nimi v dialozích ve hře zapůsobení na docenta, ve změně naučené výpovědi Růženky, v překvapení Dynybylky nad novými fakty (konec výstupu v I. Jednání byl odměněn potleskem diváků – plným právem). Vyšší účinnosti humoru by pomohlo výraznější a kontrastnější hraní různých vztahů postav podle vývoje situace.

Takovýto temporytmus výstupu se však, bohužel, nedaří udržet hned v následujících scénách (dialog s vyděračským Tondou, s advokátem i s Růženkou). Stejně je tomu i v honosné scéně policejního vyšetřování, kdy z konfrontací vyplyne docentovo očištění.

Kadeti ze Staroviček nejsou na Jarní Sešlosti v Boleradicích poprvé. Pamětníci ví, že hráli Maryšu i Treperendy, že si kladou vždycky náročné úkoly a že se snaží s nimi vyrovnat co nejlépe. Nebylo tomu ani jinak v případě „Okénka“. Vyplácí se to, neboť posun v kvalitě i za ten krátký čas je zřejmý. Nechť se jim daří i nadále

Za porotu Dušan Zakopal

 

DS DŽO Velatice:

Pavel Staršák
MISIONÁŘI

Režie: DŽO

Jak často se stane, že si předlohu v podstatě amatérského autorského divadla po letech přivlastní jiný amatérský soubor a odehraje jej s takovou vlastní invencí, že máte pocit, jako by šlo o jejich vlastní text? Včera jsme byli svědky tohoto jevu a dlužno říci, že nás výsledek příjemně překvapil.

Soubor DŽO využil téměř devět let starou předlohu souboru z Rosic, jen mírně ji upravil a naplnil vlastní invencí, herectvím, bavičstvím, energií.

Ontogenetická three-men-show má pobavit. Byla napsána jako revue, show či ‚ptákovina‘ a velmi snadno by mohla sklouznout do vod komunálního vtipkování či kýče. To se však nestalo. DŽO udrželi míru vkusu i prostředky humoru na hraně, kdy se divák necítí trapně, ale baví se, spolu s herci odhaluje kouzlo zdivadelněných vtípků a metafor.

Všehochuť situací, které se na jevišti odehrávají, je propojena jen tenkou nitkou, záminkou k ‚blbnutí‘, příběhem zvláštní tříčlenné posádky kosmické lodi, která má jedinou absurdní misi, na 20 000 světelných let vzdáleném intergalaktickém expu představit Zemi a člověka. Je škoda, že se tato linka ke konci hry vytrácí, prezentace, mise se stává přiznaným ‚divadlem na divadle‘, kdy se ve scénáři vyhledává, co by se dalo mimozemským tvorům či ‚slizu‘ v hledišti ještě předvést a co přeskočit. Závěrečná scéna smrti je pak zcela samostatnou minihrou jiného druhu, jejíž použité prostředky (svícení, líčení, kostým, dramatický patos) najednou v žánru, kde lze použít téměř všechno, působí až nepatřičně.

Druhým plánem hry je drobnokresba vztahů mezi členy posádky, potažmo souboru, nuance tak známé každému z nás, vzájemné špičkování, hecování, ale i nadšení a radost ze společného plnění jistého cíle, a zde je DŽO opravdu doma.

Hraje se na jednoduché scéně s trojdílným paravánem, stolem a třemi židlemi – což stačí bez problémů k vytvoření všech prostředí – jen je škoda, že skvěle zvládnutá stínohra za paravánem není využita vícekrát. Jednoduché kostýmy v kombinaci stříbrné a černé jsou jasné a srozumitelné a jejich doplnění nesourodými „účelovými“ doplňky pro tu kterou situaci je naprosto v pořádku a nepůsobí kýčovitě.

Směsice hudebních motivů, které komentují, navozují či dotahují jednotlivé situace, funguje v rámci představení zcela integrálně, jen zpěv naživo má (zejména ve své sborové části) značné rezervy – třeba by stálo za to určité neumění více přiznat, prodat.

Vodopád nápadů a tvořivosti (zejména v pohybových kreacích) je pro diváka únosný, škoda jen, že některé slovní fórky zapadnou pro určité šumlování nebo špatné načasování. Je také škoda, že se soubor více neodvázal i ve vztahu k textové předloze a ještě více ji nepřeměnil k obrazu svému.

Koloběh potravinového řetězce, evoluce, početí na buněčné úrovni, kuřata s biskupem, tanec s Ester, dopis od Ganymedky, linecké těsto – to je řada motivů či situací, na které se nedá zapomenout.

Kolektivní režie a ‚živelnost‘ herectví s sebou ale nese i problém: nedostatečnou supravizi ‚novým okem‘, někoho, kdo uvidí jevištní balábile zvenčí a je schopen jej korigovat. To se projevuje například v rytmu holografického trojrozměrného záznamu odhalení bioložky – Sandlera, který by bylo třeba vyčistit, vyjasnit zejména jeho přechod zpět do prezentace. Stejně je znejasněný vlastní princip prezentace misionářů (co je ‚jako‘ připraveno, co si kdo ‚vylosoval‘ atd.).

Jak je těžké pobavit s lehkostí. Udržet i prořídlé řady diváků. Strhnout je svou energií. A to se vše nějak povedlo. Děkujeme.

Za porotu Karel Tomas

 

Tylovo divadlo Újezd u Brna:

Antonín Procházka
VE STÁTNÍM ZÁJMU

Režie: Jaromír Jakubec

Tylovo divadlo se na Jarní sešlosti v Boleradicích představilo již po třetí. Po "Oddacím listu" a "Našem městečku" letos přivezli hru oblíbeného autora, s nímž mají již své zkušenosti - hráli již jeho "S tvojí dcerou ne".

Tentokrát si Újezdští vybrali hru, která měla premiéru v Plzni v roce 2010. Žel tato nepatří k těm nejlepším, které Antonín Procházka vytvořil. Autor položil důraz na zábavnou funkci divadla, humor je často podbízivý divákovi, text oplývá množstvím slovního klišé, je mnohomluvný, obsahuje mnoho slovního balastu a více či méně "klouže" po povrchu konfliktu, které nejsou řešeny do důsledků. To vše je podřízeno "vstřícností k divákovi, který se jde do divadla odreagovat" - jak řekl autor v jednom rozhovoru  ve vztahu k citované hře.

Řešení scény inscenace vychází z předlohy; simultánní užití prostoru napomáhá rychlému střídání jednotlivých obrazů ve prospěch tempu hry.

Dodržuje se také v zásadě konverzační ráz vedení dialogů. Bohužel se dosti často zapomíná, že tento princip vyžaduje vysokou kulturu mluveného slova. Tady má soubor velké rezervy v tom, že vše, co je řečené, musí být také divákovi srozumitelné.

Problém inscenace se jeví v tom, že velmi spoléhá na slovo autora co postavy povídají, nežli na jejich aktivitu při řešení jejich konání v situacích, do nichž se dostávají. Z dialogů mnohdy není zřejmé, "oč jim jde, co chtějí a proč". Nehrají se reakce na dějová fakta, na zvraty děje, nerozlišuje se důležité od méně důležitého      a tím je ovlivněn celkový temporytmus inscenace. Všechno se hraje stejně důležitě a tak není čitelné stanovisko, názor inscenátorů, pokud jde o téma hry. Viz závěrečné opakování "zanechání kreativní stopy" různými postavami. Není vyloženo, zda jde     o  ironii, nebo je to míněno vážně, jako fakt ovlivňující budoucí život postav.

Obecně komičnost vychází z kontrastu jevů a jejich střetu (něco mluvím, jiné konám, kážu vodu, piji víno a pod.). V případě "Ve státním zájmu" se to jeví mezi těmi, kdo to většinou v životě prohrávají a nemají to lehké (střední generace smolných hrdinů Emana a Lumíra) a těmi, kdo prokličkovávají životem, jsou "flexibilní", neboť tak to chce doba a čas (Radim, Hejný, Regina). Žel, jednání obou skupin zůstává více méně ve slovech, ve vyprávění a tím je oslabeno větší komické vyznění inscenace. Je tomu tak i ve věkovém posunu druhého hlavního hrdiny - smolařského filmaře Emana. (Proč je tak dlouhá léta neúspěšný?).

Komika je oslabena i tím, s jakou přesností (či nepřesností), nebo pravdivosti hraní se zachází s kamerou, s kyticí (umístěnou několik obrazů na stole bez reakce postav na tento fakt), s dveřmi, klíči, zvonky či klepání a otvírání dveří, se slepeckou holí, mikrofonem atd. Řešení detailů je v komedii neodmyslitelnou součástí zdivadelnění života na jevišti nad rámec textu autora.

Vnímavé a vstřícné publikum bylo dalším partnerem předváděné komedie. Základního poslání, záměru autora bylo tak dosaženo. Škoda však, že soubor z Újezda spoléhal na sdělené slovo a nevěnoval větší pozornost řešení situací, vycházející především z herecké aktivity, a tak byla oslabena větší komičnost účinu sdělovaného děje.

Tak snad příště!

Za porotu: Dušan Zakopal

Divadlo Prkno Veverská Bítýška

Arnošt Goldflam
DÁMSKÁ  ŠATNA

Režie: Pavel Vašíček

Arnoš Goldflam má jistě  texty, které přispěly k vývoji současné české dramatiky více než Dámská šatna. Leč: z jistého hlediska vzato je to text velmi vděčný, jenž má svůj půvab a nepochybně o ledasčem vypovídá. Především dává nahlédnout do nelehkého života hereček onoho typu divadla, kterému se dostalo názvu „ oblastní“. A přes ně jde ještě o kousek dál: k postižení toho zvláštního světa divadelního zákulisí se vší jeho neopakovatelnou vůní a složitými vztahy mezi lidmi, kteří jsou závislí jeden na druhém, protože divadlo je záležitost kolektivní  a přitom musí  vždycky prosazovat svou individualitu, neboť součástí talentu je schopnost prosadit se. V Goldflamově textu tohle všechno je; mísí se v něm sentimentalita pramenící z hlubokého pochopení pro tento svět stejně jako dokonalá znalost toho zákulisního hemžení, které je občas směšné a občas  hysterické tou touhou dobýt úspěchů stůj co stůj.

Divadlo Prkno našlo jak v režiséru Pavlu Vašíčkovi tak ve všech čtyřech herečkách interprety, kteří pochopili povahu Dámské šatny. Režie vyřešil funkčně a přitom i vizuálně-výtvarně prostor, jenž dává jak prostor herecké akci v prostoru tak přesně navozuje  ono podivuhodné prostředí zákulisí, šatny. Tomu  vydatně pomáhají i kostýmy, které především svými proměnami navozují zřetelně a jasně plynutí času, ale navíc ještě dovolují rozvinout řadu hereckých akcí, které potvrzují – dá-li se to tak říci nejen autentičnost divadelního prostředí, ale umožňují i herečkám dotvářet a rozehrávat jak své postavy tak situace. A v tom je podstata inscenace Prkna. Funguje v něm ansámblové herectví, což neznamená jen prostou souhrou, ale pochopení pro celek scénického tvaru a jeho sdělení. Každá z  postav je také zajisté naproti originální; svým pohybem, mimikou, gesty, intonacemi  zpodobuje jedinečnou bytost jak v jejím hereckém snažení a toužení tak i v jejím lidském osudu. Ale na druhé straně dámy Eva Jakubcová, Veronika Vítková,Zuzana Krézková a Eva Pavlíčková v tom boleradickém soutěžním představení vytvořily přesně fungující herecký kolektiv, jenž dynamikou  proměnlivosti sděloval od humoru až po jistou sentimentalitu všechno co text vyžaduje a zároveň onou neopakovatelnou jedinečností ženských představitelek  a hereckých  postav zpodoboval a utvářel vlastní smysl inscenace.    Všechno fungovalo naprosto přesně, byla cítit záměrnost a cílevědomost ale na druhé straně se dostalo dostatečného prostoru pro osobitou tvořivost každé z hereček, jejich schopnosti rozehrávat jednáním situace, naplňovat je obsahem a zároveň je trvale včleňovat do celku.

Vyrostla tak inscenace přesvědčivá svým uspořádáním a zároveň nepochybně i   přitažlivá pro diváka. A vyjadřující i onen složitý a nesnadný úděl herečka oblastního divadla. Jestliže inscenace Prkna změnila závěr, aby na závěr sdělila herečkám, postavám na jevišti i divákům v hledišti, že to divadlo, kde jsme nahlédli do dámské šatny asi definitivně skončí, bylo to zcela uvěřitelné, neboť ten vážný až tragický  tón jako by byl stále v inscenaci přítomen.

Za porotu Jan Císař

 

LMD Kunštát:

Johann Wolfgang Goethe
FAUST

Režie: Marie Wetterová

Poslední překlad 1. dílu Fausta z pera Petra Bouře (2004) se snaží o rádoby současný jazyk, odhodit starý patos a použít dnešní výrazy. Bohužel však tím, kdo dostává na frak, je bohatost, krása a pravidla českého jazyka. Pro rým a verš platí něco podobného. Proto není příliš šťastné, když soubor po tomto překladu i s jeho lacinými veršovánkami, násilnými deformacemi jazyka i nezdůvodněnými lascivnostmi a zbytečnými novotvary sáhl. Z této předlohy pak vypreparoval pouze příběh Fausta a Grétky včetně nezbytného úvodu. Celou taškařici pak uvádí s podtitulem: „Co se stane, když se Bůh a Ďábel sejdou na greenu. Legenda o vzdělanci, který uzavřel smlouvu se samotným peklem“.

Místo, kde Bůh s Ďáblem uzavřou sázku o Fausta, může být různé. Opravdu se mohou jako bohatí podnikatelé potkat mj. i na golfu. Motiv golfového oblečení a neustálý atribut golfové hole u Mefistofela však není čistě a čitelně zdůvodněn a vyznívá jako naschvál na diváka. Kromě toho ztotožnil soubor Ďábla (jako protihráče Boha) s Mefistofelem, což ještě více znejasňuje situaci. A do třetice, jak později vidíme, Faust je prezentován jako tak nevýznamný člověk bez jakýchkoli hodnot pro Boha, že divák jen těžko chápe, že stojí za to sázku o TAKOVÉHO člověka uzavírat. Navíc sázka, která je smluvena tak bombasticky, že je jí vyhrazen celý prolog, dopadne… NIJAK – odbyde se slovy „Je ho škoda“.

Mefistofeles se ve hře vyskytuje ve dvou podobách – jako muž a jako žena. I v podobě ženy se však o sobě vyjadřuje v mužském rodu a proměny nejsou zdůvodněné. Mefistofeles – žena navíc ruší „golfovou“ koncepci režisérky jakýmsi kabaretiérským kostýmem.

Vlastní příběh událostí mezi omlazeným Faustem a Grétkou je podán popisně jakoby pomocí klipů – v krátkých výstupech (většinou nelze mluvit o dramatických situacích). Díky tomu nejsou jasné motivy jednotlivých jednání, vše vyznívá poněkud nesmyslně, situaci částečně zachraňuje pouze představitelka Grétky až v okamžiku, kdy se rozhoduje, že neodejde s Faustem a vydá se spravedlnosti lidské i boží. Fausta pak herec hraje jako paranoika či schizofrenika, který na jedné straně pateticky zuří přetékajícím chtíčem po Grétce a vztekem na Mefistofela, na straně druhé se v její přítomnosti proměňuje v lyricky sentimentálního milence – což mu již však divák nemůže uvěřit – hra tak nemá jedinou postavu, se kterou by mohl divák jít, které by mohl fandit.

Vedlejší postavy jsou podány ve velkých (i když nedůsledných a ze světa ostatních postav vybočujících) karikaturách. Čarodějnice-travestita tyje z laciných vtípků podřadné opilecké zábavy, Marta spojuje hrubé teatrální vytí (mělo jít o pláč) s nudným civilně nedivadelním projevem, bratr Valentin je zupáckou karikaturou vojáka bez hodnot, kterého stojí za to zlikvidovat – a ani Lieschen, karikující klepnu-fracka a Faustův žák, karikující studenta, který neví, co chce, dokud mu na hlavě nepřistane moderní učebnice „Deutsch aktiv“ a jí podobné, hře příliš nepomohou.

Na scéně se ještě objevují černě odění duchové temných sil, kteří dotvářejí více scénu než akci, snaží se navodit hororovou atmosféru vyvolávání, proměňují se na les, nakonec však odvádějí Grétku do vězení, což jejich funkci zcela znejasní.

Zdálo by se možná, že si porotce na soubor zasedl a že nenechá nit suchou. Opak je však pravdou. Soubor z Kunštátu je velice sympatický, jeho snaha a vydaná energie na vyložení tak náročného tématu, jako je jedna stránka Fausta, je obdivuhodná, propojení množství mladých i starších lidí vyžaduje velké zkušenosti, které paní režisérka očividně má. A kritika představení má vést k tomu, aby se (jakýkoliv) soubor zamyslel, zda přeci jen něco, co zamýšlí dobře, nepůsobí ve svém důsledku na diváka jinak.

Inscenace má i další výrazné klady. Na první pohled (či poslech) jde zejména o hudbu LMD Bandu – napsanou nápaditě a odehranou naživo s chutí a v kontaktu s děním na jevišti. Soubor je zpěvavý a zejména sbory a zpěv Grétky nemohou nechat diváka chladným.

Dobrou cestou v moderním pojetí staré látky je i využití přední projekce – zde však soubor zůstal jen na začátku pokusů s tímto médiem, je však zřejmé, že to je cesta, která výrazu LMD prospívá.

Soubor má zkrátka ambice vytvářet zábavné divadlo revuálního typu, na této platformě se cítí dobře – a převedení Fausta do této polohy zůstal ještě hodně dlužen. Pokud se však zamyslí nad výše uvedenými řádky, odstraní herecké nedostatky (mimotextový slovní projev, demonstrativní popisy v gestice, vyslovování „j“ u „jsem“ apod., neustálé přecházení či přešlapování některých herců), ujasní si žánr a styl a posílí to, v čem je dobrý, může se jeho Faust stát dalším dobrým stupněm ve vývoji divadelních kvalit LMD.

Za porotu Karel Tomas

 

DS Bezchibi Brtnice

Norman Robins
HROBKA  S  VYHLÍDKOU

Režie: Michal Lurie

Anglický herec, mim, dramatik a pedagog napsal svou Hrobku s vyhlídkou jako detektivní komedii s hororovými prvky. Jeho bizardní společenství rodiny Tombů, z nichž každý by potřeboval svého psychologa, ba přímo psychiatra, očekávajících dědictví po zemřelém otci stejně bláznivém jako jsou oni sami  představuje dobré východisko pro zajímavou inscenaci. Na jedné straně napětí, neboť každá postava má své tajemství, atmosféra starého domu plného tajuplných chodeb a k tomu suchý anglický humor jako kontrapunkt. Nemůžeme se proto divit, že se Hrobka s vyhlídkou hraje mnoho let na celém světě.

Režisér Michal Lurie pochopil, že text je třeba redukovat a povedlo se mu to. Hra je totiž trochu upovídaná a slovní balast spolehlivě diváka uspává. Je však třeba zachovat klíčové informace. A to se ne vždy podařilo.  Klíčovou informací je např. sdělení, že Tombové jsou potomci známé travičské rodiny Borgiů. Jde totiž o vysvětlení jejich podivného chování.  Podle autora jsou strůjci vražd jediní dva lidé stojící mimo rodinu a přitom s nimi spjatí, tedy ošetřovatelka Anna a rodinný právník Penworthy. Oba to dělají ze zištných důvodů. Brtnická inscenace na toto spojení rezignovala. Přitom to, že ošetřovatelka hraje dvojí hru posiluje detektivní žánr. Tím se dostávám k jádru problému inscenace. Z hlediska temporytmu a hereckých prostředků DS Bezchibi nehraje komedii, spíše psychologicko-realistické drama s občasnými slovními vtipy. Ne vždy vycházejí dobře situace jako základ. Nedaří se je vystavět do tečky či pointy. Jak by to mělo vypadat, mohu dokumentovat na scéně služka Agatha šermující se zakrváceným sekáčkem a hovořící o tom, že vše má vypadat normálně. Na závěr se přítomných zeptá, zda  by si nedali kafe. To je přesně ten kontrapunkt vyvažující detektivní napětí, o který autor usiluje. Jediná komediálně stylizovaná postava je Dora. Její stylizace je však trochu příliš silná (naproti tomu představitel Perryho hraje civilně) a zvážila bych i paruku. Zvládla by to určitě o bez ní.

Podle vyjádření pana režiséra soudím, že inscenace spěje k derniéře. Soubor si sáhl na kvalitní text a nepochybuji, že se něco na něm naučil. Určitě se těšíme na další kousek.

Za porotu Lenka Lázňovská

Závěrečné slovo poroty

Licenční postupová přehlídka venkovských divadelních souborů Divadelní sešlost Boleradice 2012 přinesla sedm inscenací, krásné téměř letní počasí, trochu méně diváků než bývá pravidlem a také dvě překvapení. Prvním z  nich je neúčast domácího souboru, byť inscenaci pro přehlídku mají. Bylo to moudré rozhodnutí. Inscenace dozraje pro příští rok a boleradičtí navíc demonstrovali svou vůli nabídnout přehlídku jako místo setkání pro region a nikdo je nemůže podezřívat z toho, že přehlídku pořádají hlavně proto, aby se dostali na KDP. Druhé překvapení však za pozitivní označit nemohu. Je jím absence představení pro děti, která vždy (od prvního ročníku) byla součástí přehlídky. Názorně to dokumentuje krizi, do níž se tato kdysi velmi silná oblast českého amatérského divadla dostala. Celostátně chybějí kvalitní inscenace postavené na dobrých předlohách. A jižní Morava na tom bohužel není lépe.

Co tedy Jarní sešlost 2012 přinesla. Ze šesti  soutěžících souborů přijely dva z obcí do tisíce obyvatel (Starovičky, Velatice), dva z obcí nad 2 tis. obyvatel ((Brtnice, Kunštát) a dva z obcí nad 3 tis. (Újezd z Brna, Veverská Bítýška). Hodně zajímavým souborem je DS DŽO Velatice, jehož členem je mladý starosta obce a stejně mladí další funkcionáři.. Naplňují tak beze zbytku ustanovení zákona o obcích, který ukládá povinnost starat se o uspokojení kulturních potřeb obyvatel. Tentokrát všech šest opusů bylo z oblasti komediálního žánru.. Nové uvedení nemladé zápletkové komedie O.Scheinflugové Okénko (DS Kadet Starovičky),,dva pokusy o revue (Misionáři Pavla Strašáka  v podání DS DŽDO Velatice a části Goethova Fausta (LMD Kunštát), detektivní komedie N.Robinsona Hrobka s vyhlídkou (DS Bezchibi Brtnice) a konečně dvě komedie, které by se daly nazvat jako společenské. Jde o trochu ironickou komedie Antonína Procházka Ve státním zájmu ( Tylovo divadlo Újezd u Brna) a Dámskou šatnu Arnošta Goldflama  vonící divadlem (Divadlo Prkno Veverská Bítýška). Ostatně také hostující představení uvedené na závěr přehlídky krajanů z Vídně (Světáci) bylo čistou komedií. Převažující žánr není žádným překvapením. Divadlo je zábavou, relaxací pro své aktéry i jejich obecenstvo. Je to určitě jednou z funkcí divadla. Nejde však jen o pouhou zábavu. Na Procházkově komedii Ve státním zájmu nebo vzpomeňte si na souborem připsaný závěr Dámské šatny (divadlo bude zrušeno, neboť chybějí peníze na dotace) je možné doložit, že i komedie je výpovědí o světě kolem nás, prostředkem vyjádření k němu. Trochu mě překvapilo, že ve zpěvném kraji chyběly

tentokrát hudební komedie, takže to zachraňoval LMD Band a sbory z Kunštátu. Naopak překvapením není, že také tato přehlídka ukázala na herectví jako na nejsilnější složku. Chyběl  nějaký výraznější scénografický počin.

Z hlediska úrovně byla přehlídka poměrně vyrovnaná do průměru, z nějž se vymykala směru vzhůru jedna inscenace. Byla jí Dámská šatna v podání divadla Prkno z Veverské Bítýšky. Než řeknu v čem byla výjimečná, dovolte zmínit se ještě o příjemném překvapení, jímž byli  Mjsionáři DS DFŽO Velatice. Vzali si  autorský text, který  před téměř devíti lety napsal rosický Pavel Strašák pro sebe a svůj velmi mladý kolektiv maturantů. Velatičtí o poznání starší než jejich předchůdci dokázali předlohu naplnit vlastní invencí, herectvím, energií, a to  tak, že udrželi míru vkusu  a dali divákovi šanci bavit se spolu s herci. A to vše fungovalo téměř autenticky, jakoby to vznikalo teď a tady, přímo před diváky. Porota také soubor, který očekával „čočku“ svým hodnocením opravdu překvapila. Teď se dostávám k vrcholu přehlídky, tedy k Dámské šatně.Po všech stránkách pozoruhodná inscenace postavená na důvěrné znalosti divadelního zákulisí se složitými vztahy mezi lidmi, kteří jsou a musí být individualitou a zároveň jsou závislí jeden na druhém. Divadlo Prkno našlo ve všech čtyřech herečkách výborné interprety (dodávám, že až na postavu Trudy mají ostatní tři alternace), vyřešil vizuálně výtvarně prostor, který dává prostor hereckým akcím a zároveň vytváří prostředí divadelní šatny. Tomu pomáhají i kostýmy, které inscenaci časově rozčleňují. Ukázkově funguje ansámblové herectví jako souhra s pochopením pro celek inscenace.  Dámská šatna byla nominována na letošní KDP.
Zbývá poděkovat všech, kteří na přehlídku přispěli, pořadatelům. Jakoí každý rok se postarali o vstřícné a pohostinné  prostředí pro všechny soubory. Ať žije Jarní sešlost Boleradice 2013.

Lenka Lázňovská, předsedkyně odborné poroty

Hodnotící zpráva organizačního výboru KDP Jarní Sešlost Boleradice 2012

V týdnu od 30. dubna do 5. května 2012 se uskutečnila všechna řádně přihlášená soutěžní představení.  Viděli jsme tedy sedm her různých dramatických žánrů. Divadelní soubory ze Staroviček, Veverské Bítýšky, Kunštátu, Újezdu u Brna, Velatic, Brtnice a hostující Vlastenecká omladina z Vídně tak předvedly lidovou komedii, divadelní revue, hororovou detektivní komedii, studentskou komediální show, komedii politizující, komedii hořkou, ale i komedii původem filmovou. Žánrově tedy jednoznačně převažovala komedie. Celkové vyznění, můžeme-li soudit podle jednotlivých hodnocení odborné poroty i diváckého ohlasu, bylo velmi pestré zejména co do kvality jednotlivých vystoupení. Potěšitelným se jeví i fakt, že se představil i nově budovaný soubor z Kunštátu, který sice ještě má rezervy v divadelních dovednostech, ale také velmi silnou motivaci na svém růstu dále pracovat.

Materiální a organizační zázemí pro soutěžící, odbornou porotu i diváky samé – těch přišlo více než čtyři sta, bylo podle prvních ohlasů na velmi dobré úrovni, nebyly zaznamenány žádné větší nedostatky.

Nepřehlédnutelný byl i mediální odraz Jarní Sešlosti, tradičně o ní referoval okresní a krajský tisk, anonce se rovněž objevovaly v denním vysílání Českého rozhlasu Brno.

Denně byl taktéž vydáván zpravodaj Forbína, který nejenže přinášel čerstvé informace z dění přehlídky, recenze her a rozhovory s aktéry, ale měl i hodnotu zábavnou. Jeho úroveň obsahovou i grafickou lze označit za profesionální.

Závěrem chci poděkovat všem, kteří k úspěšnému průběhu KDP Jarní Sešlost Boleradice 2012 přispěli. Jsou to především zúčastnění ochotníci sami i s jejich pozornými a vstřícnými diváky, dále chci poděkovat porotě za její přesnou a spolehlivou práci, členům organizačnímu výboru KDP včetně redakce Forbíny, všem zaangažovaným členům a přátelům našeho divadla a v neposlední řadě všem našim sponzorům a přispěvatelům z řad firem, živnostníků a dalších přátel našeho divadla. Zvláštní poděkování patří tajemníkovi poroty Jiřímu Jandovi za jeho osobní i osobitý přínos celému průběhu přehlídky.

Z pohledu pořadatele tak můžeme celkový průběh KDP Jarní Sešlost Boleradice 2012 označit za úspěšný.

Stanislav Svoboda za organizační výbor