PRÁVĚ HRAJEME: Přejeme vám příjemné a ničím nerušené prázdniny a dovolenou vašich snů

Recenze 2013

DS  Stodola Jiříkovice

DS  Bezchibi Brtnice

DS  Bavory

DS  Vlastimil Jedovnice

DS  Boleradice

-----------------------------------

DS Stonařov

DS  Městečko Trnávka

DS VOmladina Vídeň

DS  Stodola Jiříkovice

Marc Camoletti
Dva na kanapi

Režie: Klárka Havránková

Jan Grosmann (význačný český teatrolog, režisér Divadla na Zábradlí) řekl: „Divadlo se nemá brát příliš vážně, ale musí se dělat pořádně.“

Jiříkovští se představili v bulvární frašce mistra tohoto žánru, Francouze Camolettiho. Předloha nese všechny znaky lehké komedie: čistě zábavný ráz, nenáročný syžet zaměřený na masový vkus zajišťující úspěch a také komerční zisk; dále atraktivnost, líbivost, leckde laciné osvědčené žerty (záměna osob, muži jako ženy, homosexuální chování – byť předstírané apod.)

Soubor uspokojivě zvládl zvolený žánr. Je zřejmé, že se hrou baví a jejich energie vtělená do intenzivní interpretace našla odezvu v živě reagujícím publiku. V nasazeném překotném tempu následuje jedna situace za druhou, až se ztrácí úmysl sdělit  divákovi co je důležitější či méně důležité. To je nejvíc zřetelné ve třetí části (opilí pánové strojí na sebe intriky, kamuflují, jednají licoměrně a vše by mělo být stejně komické jako dosud).

Problémem je přesná charakteristika postav. Nejen obecně: advokát, sluha, herec apod., ale sdělit kdo co chce, proč to chce, motivace v jednotlivých situacích a čitelná změna vztahů a postojů v průběhu času. Interpreti jsou herecky velmi dobře vybaveni, hraje se s bravurou, která je žánru vlastní. Proto je jistým způsobem překvapující, že se postrádá pečlivá analýza dramatických postav jako v jiných „vážnějších“ divadelních hrách.

S výše uvedeným souvisí také závěr hry – vyvrcholení třetí části. Proč po návratu paní doktorka mění své stanovisko, ruší předěl slohu a vtáhne si manžela do svého pokoje? Taktéž advokát chce svou ženu. Proč tato změna během dne, jaký je vývoj stanovisek protagonistů, když hra začíná štěstím obou, že se brzy rozvedou? Sdělení odpovědí na všechna nejasná PROČ? napomůže v orientaci divákovi a zvýší účinnost komediální předlohy.

S lehkostí komedie s nadhledem i s nesmysly se musí dělat pořádně. Hrát frašku není žádná sranda.

Za porotu Dušan Zakopal

 

DS  Bezchibi Brtnice

Markéta Zinnerová
Elixír a Halíbela

Režie: Michal Lurie

Pohádka – věčný a vděčný žánr divadla. Bohužel u nás asi také nejproblematičtější. Možná i jinde – nevím. Jen málo textů je dobrých a bez úpravy se nedá hrát téměř nic. Brtnickým v tomto směru příliš nepomohla ani známá spisovatelka knih pro děti a scénáristka Markéta Zinnerová. Soubor se sice snažil předlohu přizpůsobit, škrtal, ve věci zachování pohádkové logiky představení, odstranění banalit a laciných vtípků však i tak zůstal na půli cesty.

Dětský (i dospělý) divák se zejména potřebuje orientovat v tématu pohádky, motivech jednání postav, charakterech a motivacích akcí, ať již si to pojmenovává jakýmikoli slovy. Zde soubor příliš spoléhá na sílu slova (vlastně známé „Co je možné zahrát, není třeba říkat!“ si upravuje na „Co je možné říci, nemusíme hrát!“). V tom okamžiku však mizí divadelní kvality (přestože soubor má potenciál velmi slušný, u většiny heců tušíme, že ‚umí‘, jen jakoby k tomu ‚divadlu‘ nedostali prostor) a zůstává jen (místy nesrozumitelně zadrmolená) literatura. Nemylte se, že děti tleskají, že obdivují barevnost, šaty princezen, čarování, písničky. V poušti, která v daném oboru existuje, jsou vděčné za přímý kontakt s jevištěm a herci a televize ani většina ostatní produkce pro děti je rozeznat kvalitu neučí.

Inscenaci chybí plnohodnotná divadelnost. Důvody, které hýbou dějem… motivace k jednání. Přitom stačí relativně málo. Stačí, když nám soubor (divadelně a svým výkonem na jevišti, tedy ne tím, že to někdo řekne jen pomocí slov) sdělí odpověď na základní otázku: Jaký má která postava charakter a jak se ten charakter projevuje v jejím jednání? Tím nemyslím hlubokou psychologii, psaní životopisů postav od jejich narození, ale čistou, jasnou a uvěřitelnou existenci na jevišti. Konkrétně:

Jak se projevuje Halíbela jako ‚zlá‘ čarodějnice? Jak se naopak projevuje ‚dobrý‘ čaroděj Elixír? Proč se Halíbela zrovna teď rozhodne, že Elixíra ‚napraví‘? Jak se Amos snaží vychovávat princezny? Jak Iren? Jak a proč vznikne mezi nimi vztah? Kdo z postav co ví? Projevuje se ‚rozmazlenost‘ princezen jenom ve slovních výpadech, v tom, že neposlouchají a ječí, nebo také v nějakém jednání? Kde se vzala láska Upolína a Honzy k nim? Jen z vizuálního kontaktu? Jaký je vůbec vztah mezi Upolínem a Honzou? Mezi princeznami? Mezi Elixírem a Zlolajdou? Je Zlolajda nejdřív zlá a změní se? Nebo je to jen jméno? Čím se řídí ‚náprava‘ princezen, co změní motivy vzájemného chování a jak to pozná jejich okolí? Jaké jsou důvody ke kouzlům a jak na ně ostatní postavy reagují? Jak se tvoří kouzla? Na co je lze použít a na co ne? Proč čaroděj Elixír neumí čarovat - ale jen lítat? A řada dalších otázek…

Soubor si zvolil prázdnou scénu se závěsem, oponkou a multifunkčním objektem. To mu dává prostor zaplnit jeviště a nahradit dekorace jednáním – ale jako by se herci báli více hrát, jako by je nedostatek ‚méblu‘ ještě více svazoval. Proměnlivý objekt na scéně je výtvarně i funkčně zajímavý, probouzí fantazii, není však vždy adekvátně využit (hostina, věže). Písničky a přestavby fungují (jen pozor na horší srozumitelnost), postavy Strašidla a Zlolajdy vypadají i existují ve smyslu pohádky téměř ‚bezchibi‘.

Leckteré výpadky lze přičíst momentálním indispozicím, špatně se hraje pro poloprázdné (to je slabé slovo) hlediště, možná jen soubor ‚neměl svůj den‘. Já věřím, že s Elixírem a Halíbelou ještě něco udělá, protože k proměně na slušné představení stačí opravdu jen málo. Každý přece ví, že na inscenaci se přestává pracovat až po derniéře – a tady bych se za trochu práce ještě přimlouval. Určitě to stojí za to a vy na to máte.

Za porotu Karel Tomas

 

DS  Bavory

M.Švadrlík, A.Nikolaj
Výlety

Režie: Zdeňka Krososková

Pod názvem Výlety jsme včera viděli dvě aktovky. První z nich byla vlastní (rozuměj paní režisérky) dramatizace prózy Miroslava Švandrlíka Doktor od jezera hrochů, druhou pak ztvárnění divadelní tragikomedie italského dramatika Alda Nikolaje Tři na lavičce. Lišily se od sebe divadelním jazykem a prostředky.

Pozadí (název dramatizace Švandrlíkovy prózy) má formu devíti blackoutů, ozvláštněných zadní projekcí fotografií nahrazující jednak část děje, jednak navozující atmosféru africké savany a také výrazovým tancem. Ve velmi zhuštěné podobě do této kompozice paní režisérka vložila základní dějová fakta všech tří tematických rovin původní prozaické předlohy, tedy příběh doktora Dobeška, jeho poživačné ženy a zejména tchýně a Dobeškova spolužáka doktora v dramatizaci pojmenovaného jako doktor Umíto. Nejméně působivé je činoherní herectví, kde v jednotlivých replikách většinou málo vychází slovní humor až naproti próze změněnou postavu černé ošetřovatelky. Je rovněž otázkou, nakolik je tato jevištní podoba srozumitelná pro diváka, který předlohu nezná. Nicméně tragikomickému vyznění aktovky divák jistě porozuměl.

Emotivně velmi působivá aktovka Tři na lavičce s tématy jako je stáří, samota, nevděk vlastních dětí touha po přátelství a porozumění jako poselství o naději a také o tom, že o dobrý život je třeba bojovat za každé situace, s úspěchem už mnoho let brázdí profesionální i amatérskou scénou po celém světě. Zatím poslední českou inscenací je agenturní inscenace nedávno zemřelého režiséra Pavla Háši s Petrem Nárožným, Ladislavem Trojanem a Květou Fialovou. Komorní příběh postavený na mistrovsky napsaných dialozích vyžaduje lidsky i herecky vyzrálé osobnosti. Setkání tří na lavičce má několik fází, v nichž se jemně proměňuje, tj. vyvíjí jejich vztah, tím, že se o nich, o jejich životě a postojích k němu dozvídáme stále více. Tento vztah je třeba v jednotlivých situacích rozehrát s využitím takové škály hereckých prostředků, které budou nejen působivé, ale pro diváka i zajímavé a překvapující včetně proměnlivého a koncepčně pečlivě budovaného temporytmu. Je třeba říci, že i když oba mužští představitelé pan Petr Hroudný jako Luigi a zvláště pan Boleslav Komárek jako Silvestr (často si pomáhá vnějšími prostředky) nenaplňují všechny předpoklady dramatické látky, jsou jejich postavy lidsky dojemné a působivé. Dobře jim sekunduje Marie Holcová jako Ambra. Určitě může tato aktovka být uváděna samostatně bez Švandrlíka. Je otázkou nakolik funkční jsou samostatné mezihry s páry procházející parkem a jejich minipříběhy. Jednak kostýmově, hudebně a tanečně (charleston) drama časují do dvacátých let, jednak tematizují pouze jednu rovinu aktovky (vztah muže a ženy).

Za porotu Lenka Lázňovská

 

DS  Vlastimil Jedovnice

Marie Janíčková
Třikrát s Vlastimilem
(100 euro, HARA-KIRI, Kudlanka pačesatá)

Režie: Marie Janíčková

Tvorba souboru z Jedovnic i jeho produkce je zvláštní. Jeho produkce se řídí snahou pobavit, přinést zábavu za každou cenu, a to prostředky, po kterých mnohý soubor nesáhne pro jejich zprofanovanost, dalo by se říci i lacinost. No jo, ale ono přesto tak vznikne lidové, téměř sousedské divadlo, které plní jedovnické sály a poskytuje divákům únik od vážnosti a šedi každodenního života, od problémů, které realita přináší.

Soubor vytváří své inscenace pro příležitost divadelních bálů spojených s koncem roku. Má své publikum (dnes už i mimo Jednovnice), které jej zná a těší se na jednotlivé představitele, vzniká zde něco, co by se dalo nazvat ‚sousedským osobnostním herectvím‘.

Jedovniční spojili v jednoduchém názvu tři autorské povídky (či crazy scénky – my bychom spíše řekli ‚dvě anekdoty a jednu zápletkovou komedii‘) o absurditě v každodenním životě, o záměnách, nedorozuměních a ‚lidských‘ úletech běžných lidí, motivy inspirované ‚bakalářským‘ vyprávěním, humorem ‚troškovské‘, ‚kameňákovské‘ produkce i samotným životem.

Tato tematika spojená s požadavkem neustálé zábavy vyžaduje odpoutat se od pravděpodobnostního realismu a nasadit herectví typů, stylizaci postav, akcentování absurdních stránek situací i charakterů. Načasování vtipů, často slovních, pak potřebuje zcela přesné ‚natajmování‘, rytmus, napětí, překvapení.

Těchto požadavků se soubor zhostil... různě. Něco se povedlo, něco ne. Tento typ divadla je více než jiný závislý na konkrétním místě i čase produkce, na skladbě, náladě i očekávání diváků. Nejspíš to není divadlo pro přehlídky, ale vlastně... proč ne? Baví a žije spolu se svými nedokonalostmi a tvoří součást kultury v místě. V tom je i svým způsobem vizitkou souboru, je nepřenositelné.

Asi nemá smysl zde rozebírat jednotlivé scénky. Tak jen několik věcí, které mohou souboru pomoci. Žánr snese směs různorodého herectví, scénografie i zkušeností. Je však třeba pamatovat na přesné určení typů (k tomu pomůže, když mají herci zcela konkrétní úkoly pro svoji existenci na jevišti, např. v 1. kousku řeznické duo, břišní tanečnice – naopak tam, kde je úkol přibližný a blíží se realismu, typ nefunguje, např. ve stejné části lehká dívka, šejk), na posilování motivace situací (např. rozhovor 2 žen před oponou na začátku 2. příběhu by určitě umocnila konkrétní činnost, úkol, situace, ve které si informace sdělují). Ve 3. scénce, která je velmi složitá na změny hracího prostoru a přechody postav (a my se přimlouváme za její zjednodušení a zkrácení), se stane, že protagonista náhle nepoužije /pravděpodobné/ dveře a místo realistického odchodu/příchodu skočí do druhého prostoru přímo rovnýma nohama. Změna světla, pohyb, gesto – a už jsem jinde. Jaké je to osvěžení, vždyť právě tohle tento typ divadla může. To je cesta k většímu rytmu a spádu inscenace.

Velikou posilou souboru je velmi kvalitní hudební stránka produkce, tedy výkon vokálního kvarteta, části skupiny Akcent, která na half-playback, tedy pomocí zpěvu k již nahrané hudbě, v některých případech i zpěvu s doprovodem kytary dokáže komentovat scénky i vytvářet předěly, vyjádřit atmosféru i kvalitu zábavy na maškarním večírku, sdělit texty, které obsah scének doplňují.

Viděli jsme tedy estrádu, náznak kabaretu, scénky, anekdoty či lidovou sousedskou produkci? Asi od každého trochu. Nemůžeme v ní hledat stejná měřítka, jako u jiných typů divadla. Viděli jsme... jedovnický soubor a Třikrát s Vlastimilem.

Za porotu Karel Tomas

DS  Boleradice

N.V.Gogol
Revizor

Režie: Alena Chalupová

Existuji zřejmě dva pojmy, kterými lze nejpřiléhavěji pojmenovat a charakterizovat představení slavného Gogolova Revizora, jež v pátek 3.května zahrál Divadelní spolek bratří Mrštíků z Boleradic: divadlo inscenace a ansámblové herectví. Divadlo inscenace znamená, že hlavním smyslem a cílem celé činnosti všech je uvést na jeviště text, literární předlohu nějakého autora – v tomto případě Gogola a zveřejnit jej v pevné a promyšleně vystavěném scénickém tvaru, který je výsledkem režijní tvorby. Alena Chalupová „svému“ Gogolovi rozumí, ve složce režijně-dramaturgické chápe dokonale jeho styl a důsledně jej sleduje. Učinila vlastně jedinou větší změnu: mužské postavy Dobčinského a Bobčinského nahradila ženami. A tak místo dvou šantalů, kteří pobíhají městem a chtějí být u všeho, jsou tu dvě klepny, které shánějí drby a horlivě je roznášejí. Smysl a funkce těchto dvou postav zůstávají stejné, tvar inscenace nijak neporušuje poetiku textu. Slouží mu s hlubokým pochopením a ponechává mu důsledně ty rysy, které toto jeho dílo činí jednou z nejskvělejších komedií evropské dramatiky. Je to obraz malého ruského města, které ovládá vrstva zkorumpovaných,mravně prohnilých úředníků. A je to zároveň obraz jakékoliv společnosti, která trpí těmito neduhy.

A tím jsme u druhého pojmu, jímž lze označit tuto inscenaci. Ansámblové herectví znamená, že všichni herci vědí přesně jaké je jejich místo v onom celkovém scénickém tvaru a svými individuálními výkony mu slouží, podílejí se beze zbytku svými individuálními výkony na jeho podobě. Tato inscenace ví – a chcete-li ví to především psaní režisérka – že základ Gogolova textu j v kresbě postav. Každá je zvláštní, osobitá, jedinečná, každá svým pozoruhodným a neopakovatelně nenapodobitelným jednáním přispívá ke vzniku onoho devastovaného společenského celku. Boleradický soubor tohle naplňuje naprosto zásadně. Každá postava této inscenace – hlavními počínaje a těmi nejmenšími epizodami konče - se vyznačuje motivy a tématy přesně, názorně, plasticky a šťavnatě provedenými hereckou prací – je komediální, a zároveň svým jednáním v celku insc0enace dotváří a utváří její smysl, její zobrazení společnosti bez morálky.

Je to v každém případě díky těm dvěma vlastnostem inscenace vysoce kvalitní prokazující vysokou úroveň boleratického souboru a je ke cti nejenom jemu, ale i českému amatérskému divadlu.

Za porotu Jan Císař

Recenze - neRecenze

Protože v úterý a ve středu účinkovaly na naší přehlídce pouze hostující soubory, měla porota volno. Samozřejmě všechna představení pečlivě sledovala a souborům i něco po straně řekla, ale žádnou oficiální recenzi jsme od nich nedostali. A tak Vám tady přinášíme postřehy některých našich kamarádů na tyto tři představení, keré jsme otiskli ve Forbíně..

DS  Stonařov

Georges Feydeau
Neběhej tady nahá

Režie: Michael Junášek

Dobrá nálada, humor a smích. Upřímně a s obdivem můžeme mluvit o kolektivu divadelníků ze Stonařova, který nám přivezl hru Georgese Feydeaue  Neběhej tady nahá. Komedie plná pitoreskních postaviček, vtipných situací, pěkných písniček a velké herecké nadšení a zájem co nejlépe pobavit publikum. To si jistě včera přáli všichni herci na jevišti. A to se také stonařovickým ochotníkům povedlo. Proto k té kratičké charakteristice ještě přidám pěkné představení a hezký zážitek.

Scénář uvedené komedie pro ně napsal režisér Horáckého divadla Michael Junášek z motivů komedií Georgese Feydeaue .Veselé písničky, věrohodné herecké výkony, dobové kostýmy a jednoduché kulisy nás od prvních okamžiků děje vtáhly do Paříže 20. let minulého století.  Marcel Pontagna nevědomky sváděl ženu svému kamarádovi, ta zjistila, že ji manžel zahýbá s lehkou Číčou , tak se rozhodla oplatit to stejnou mincí a za Marcelem tajně přišla k němu domů. Manžel je ale  načapal a nenechal to bez odezvy-oženil Marcela  s Číčou, ale tak aby si oni mysleli, že je to jen na oko a ještě za sto tisíc……

Úsměv a skvělá nálada v hledišti v úterý večer napovídala, že snad každý kdo na představení přišel, neodešel zklamaný. Za dvě hodiny dokázali stonařovičtí ochotníci pobavit všechny v hledišti. Hra plná zápletek, intrik a humorných scén nás rozesmála a vypověděla cosi o době před téměř sto lety. Jak stonařovičtí uvedli v programu k představení  změnila se sice móda, ale lidské vztahy, falešná morálka, korupce a politické čachry zůstaly dál. I dnes někdy zavoláme Neběhej tady nahá! a když se dostaneme do prekérní situace přejdeme ji možná slovy Číčy: „No, bóže, přece se z toho nezmyším“.

Komedie stonařovického souboru mě pobavila a se všemi jeho členy jsem se cítil jako by snad Stonařov ani nebyl až u Telče. Po představení se všichni s  elánem a humorem přesunuli do sklípku na večeři a pak zase na dálnici, aby  po vyčerpávajícím dni pod taktem uspávajících tónů stařičké dálnice přijeli s krásným pocitem a jistě pěknými vzpomínkami domů. Nezbývá než všem ve Stonařově popřát další herecké úspěchy, ještě hodně pěkných her a třeba v příštím ročníku Jarní Sešlosti Boleradice 2014 nashledanou.

Radomír Omasta

 

DS  Městečko Trnávka

K.J.Erben
Pták Ohnivák a liška Ryška

Režie: Ludmila Kučerová

Když sleduji v divadle pohádku, snažím se dívat hlavně na děti v hledišti. Podle jejich reakcí můžu posoudit jaká je představení. V případě pohádky Pták Ohnivák a liška Ryška mohu soudit, že se pohádka líbila a závěrečný potlesk obecenstva ukázal, že ochotníci z Městečka Trnávky  s dětmi rozumí.

Alenka Chalupová

DS VOmladina Vídeň

Bock, Stein
Šumař na střeše

režie: Viktor Vaďura a Kateřina Andrejsová

Vídeň opět zářila v Boleradicích

Prvního května se letos již podruhé otevřela opona boleradického divadla souboru vídeňských krajanů, Vlastenecké omladině – nově si říkající VOmladina. Tento výjimečný divadelní spolek sjednocuje české Vídeňany již více než sto třicet let, přesto zažívá v posledním desetiletí nebývalý rozkvět.

Viditelnou změnou je výrazné omlazení nejen v herecké složce, ale i v repertoáru. Po předloňské skvěle nastudované My Fair Lady drží soubor vysoké nasazení v náročné dramaturgii – letos tak přivezl rovněž nesnadný muzikálový kus – Bockova a Steinova Šumaře na střeše. Více než tisícovka repríz na Broadway, slavné americké filmové zpracování či trvalka na scéně pražské Fidlovačky s Tomášem Töpfrem a Eliškou Balzerovou v hlavních rolích, ale hlavně hořkobolný příběh rámovaný znamenitými melodiemi – to vše vzbudilo v řadách návštěvníků Divadla Boleradice velká očekávání už před prvním uvedením. Původně nasmlouvané jediné představení 20.dubna bylo bleskově vyprodáno a přidané vystoupení jakbysmet. Enormní zájem tedy rozhodl o tom, že bude sehráno ještě jedno představení v rámci krajské divadelní přehlídky Jarní Sešlost Boleradice. I to bylo rekordně brzy vyprodáno.

A jak se Vídeňští s náročným materiálem vypořádali? Potlesk ve stoje hovoří za vše. Neskrývané dojetí v hledišti a zpětně na jevišti bylo nejlepším důkazem mimořádného klimatu, jež se během představení v sále vytvořilo.

To vše také díky prohloubení již letité vzájemné spolupráce s boleradickým DS bratří Mrštíků. Hlavní roli židovského mlékaře Tovjeho totiž skvěle ztvárnil kmenový herec boleradického divadla Zbyněk Háder, ve vedlejších rolích se objevili i Jurka a Gábi Háderovi. Houslového „šumaře“ pak představoval Dalibor Petráš z cimbálové hudby Primáš. Taneční čísla znamenitě provedli členové strážnického folklórního souboru Demižón. Jednotlivé složky zkušeně sladil režisér vídeňských ochotníků Viktor Vaďura. Celkový dojem umocnily citlivě upravené sborové zpěvy podané s patřičnou energií a přesností.

Lze tedy říci, že krajanský soubor, působící v nelehkých podmínkách německojazyčného prostředí, opět prokázal svou životaschopnost. Rozrostl se o další mladé nadšence; a i tímto způsobem vytváří jeden z nemnoha pilířů vlasteneckého života a udržování českého jazyka v rakouské metropoli. To je onou „přidanou hodnotou“, kterou musíme vždy oceňovat a obdivovat. Přejme tedy našim krajanům, ať se jim dílo dále daří a ať i do budoucna udrží takto vysoko nasazenou tvůrčí laťku.

Stanislav Svoboda