PRÁVĚ HRAJEME: Přejeme vám příjemné a ničím nerušené prázdniny a dovolenou vašich snů

Rozhovory 2012

Anna Haluzová má ráda obyčejný humor

Jan Grolich: Nechceme se za nic schovávat. Jde o srandu.

Marie Fasorová: Líbí se mi, že tady lidi berou divadlo vážně

Jaromír Jakubec: Je to vlastně smutná hra

Boža Chalupa má rád  hudební divadlo

Jan Císař se chce do Boleradic vrátit

Prkno: Vytrvají jen ti nejlepší

Bořa Veselý: Nejraději hraji hospodské povaleče

Marie Wetterová hrdě odmítá sponzory

Michal Lurie: Detektivka z toho leze trochu bokem

Ředitelka festivalu je spokojena


Anna Haluzová má ráda obyčejný humor

- - -

Anna Haluzová není na  boleradické přehlídce nováčkem. Se souborem Kadet Starovičky tu vystupovala potřetí. Sama o sobě sice prohlašuje, že není žádná zkušená režisérka, ale inscenace, které nesou její rukopis, tomu tak nenasvědčují. Byl to i případ včerejší hry Okénko, při které se diváci bavily více jak dvě hodiny.

Takže proč právě Okénko, které se na našich jevištích prakticky nehraje? Vždyť i někteří porotci přiznali, že tuto hru viděli poprvé? Já jsem ten nápad hrát Okénko měla už před čtyřmi roky. Když jsem si to přečetla, tak se mi to  moc líbilo. Dlouho jsem to ale nemohla hrát kvůli tomu, že tam jsou jen dvě ženy a my jich máme v souboru víc. A všechny chtějí hrát. Příležitost si to zahrát nastala v okamžiku, kdy jsme souběžně hrály slovenskou hru Statky, zmatky, kde hraje zase hodně žen a tak ostatním nevadilo, že si v Okénku nezahrají. A navíc jsem měla pro obě ženské role skvělé herečky. Věděla jsem, že jim ty role sednou. A taky, že jo.

Čím tě tato hra zaujala? Měla jsem ráda Olgu Scheinpflugovou. Vzpomínám na Elišku a její rod. A tato hra mě zaujala svým obyčejným humorem. Já si myslím, že je každému člověku blízký.

Tato hra byla dvakrát zfilmována. Byl film to pro tebe nějakou inspirací? Filmy jsem viděla oba dva, ale film je film a divadlo je divadlo. To co funguje ve filmu, na divadle nejde udělat. Takže ne.

Zažila jsi ty sama někdy v životě Okénko? Nebo přímo Okno. Zažila, zažila. Ale ne po probdělé noci a velkém napití, ale na divadle. Přestože já nemívám na jevišti „okna,“ stalo se mi to nedávno právě v inscenaci Statky, zmatky. Vlítla jsem na jeviště a v tu chvíli mi totálně vypadl text. Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem se sama sobě začala smát.

 

Jan Grolich: Nechceme se za nic schovávat. Jde o srandu.

- - -

Velatičtí „Misionáři“ nemají režiséra. Ale mají šéfa souboru. Jmenuje se Jan Grolich, je mu 28 let a zbylí členové souboru ukázali nekompromisně na něj, když jsem chtěl udělat s někým rozhovor. Honza ani neprotestoval. Je prý na to zvyklý.

Jak vznikl nápad na tuto hru? Viděli jsme ji u rosických ochotníků a líbilo se nám to. Domluvili jsme se s nimi, že bychom to chtěli taky hrát. Dalším důvodem bylo to, že jsme měli zrovna těhotný členky souboru a tak bylo zapotřebí hry jen pro kluky.

Co bylo při zkoušení této hry pro Vás nejtěžší? Dát tomu nějaký rámec. Není to klasické představení, spíš show. Takže jsme chtěli, aby to mělo nějakou jasnou dějovou linku. To jsme se snažili zdůraznit.

Jak jsi říkal, je to autorské představení Pavla Staršáka z Rosic. Je to jenom kopie jejich představení nebo je v něm i nějaká vaše výpověď? Je to hra k pobavení diváka i nás. Nechceme se schovávat za klišé, že je tam něco schováno. Ne. Jde o zábavu.

Chystáte ve Velaticích něco nového? Nakoupili jsme loutky – marionety a chceme hrát klasické loutkové divadlo.Zároveň ale chceme pokračovat i v činohře. S loutkami chystáme vlastní autorské představení. Já nepíšu text a tak mohu prozradit jen to, že by tam měla být princezna, drak, ...

V tuto chvíli jsem už odložil blok a dal se se souborem do nevázaného hovoru nad řízkem a bramborovým salátem. (Včera byl řízek na večeři taky. Dnes prý bude opět. Ještě , že ho mám tak rád. Místo salátu si ale vezmu asi chleba. Změna je život.) A najednou z členů souboru vylezlo, že Honza je vlastně ve Velaticích už dva roky starostou. Pane jo! Stát se ve 26 letech hlavou pomazanou, to si nepamatuji. A tak se znovu chopím pera a pokračuji v rozhovoru.

Jak se stane tak mladý člověk starostou? Když je dobrej (následuje smích jeho i ostatních a vyprávění o nějakém rozestavěném baráku, málo času a změně zaměstnání, což jsem vůbec nepochopil)

Pomohlo ke zvolení to, že hrajete divadlo? Asi ano. Ne že bychom agitovali z pódia, ale děláme víc akcí, takže jsme víc vidět.

Takže financování souboru není problém? Ne, v tom nemáme problém. Ale proto, že jsem starosta. Jsme nezisková organizace a financujeme se z jiných aktivit. Pořádáme třeba ples, farmářské trhy apod. Pravda i obec nám něco dává. Mohl bych zařídit i víc, ale nesnažím se o to. Nám stačí to, co máme.

 

Marie Fasorová: Líbí se mi, že tady lidi berou divadlo vážně

- - -

Včerejší představení souboru z Velatic navštívila mimo jiné i mladá herečka Marie Fasorová z nedalekých Popic, která v letošním roce úspěšně vystoupila na Národní přehlídce monologů ve Velké Bystřici. Její letošní návštěva v našem divadle byla pro ni premiérová

Takže jak se ti líbí boleradické divadlo? Je to absolutně úžasná budova a strašně se mi líbí lidé kolem ní. Jak tady vybudovali tradici a jak to všechno kolem divadla berou vážně.

Ty jsi letos získala na Národní přehlídce monologů druhé místo. Musíme ale dodat, že první místo uděleno nebylo. Takže to bylo vlastně nejvyšší ocenění? Já dodnes nevím, proč porota to první místo neudělila a místo toho dala dvě druhá místa. Já jsem tam byla poprvé a byla to pro mě velká zkušenost. Vůbec jsem nečekala, že bych mohla vyhrát nějakou cenu. Představila jsem se tam s monologem z inscenace Modelka XXL od Venduly Borůvkové. Je to příběh třicetileté ženy, která se v pubertě chtěla stát modelkou, ale přibrala, sen se ji nesplnil a teď se hlásí do soutěže Modelka XXL.

V jakém divadle a co teď hraješ? S režisérem Jirkou Merlíčkem hrajeme v Hustopečích  hru O.Wilde Strašidlo canterwilské, kde hraji manželku milionáře Otise Lukrécii. Je to komedie a doufám, že premiéra 12. května dopadne dobře. Všechny Vás na ni zvu.

Tady na přehlídce bojují soubory o účast na Národní přehlídce Krakonošův podzim. Ty tam, díky úspěchu v Bystřici, máš účast již jistou. Těšíš se do Vysokého? Samozřejmě. Další zkušenost. Další zajímaví lidé. Doufám.

Jaký typ divadla máš ráda a kdo je tvůj herecký vzor? Herecký vzor je jasný. Je to Simona Stašová. Jinak já mám ráda divadlo jako celek. Činohra, opereta, muzikál,... ke všemu mám úctu.

A jak se ti líbilo to dnešní představení divadelního souboru z Velatic? Přiznám se, že jsem od toho moc nečekala, ale pobavilo mě to. Uvolnila jsem se, byl to příjemně prožitý závěr prvního máje. Takovéto divadlo sice není úplně můj „šálek kávy,“ ale mám k hercům úctu. Bylo to náročné jak na text, tak i na fyzický výkon.

 

Jaromír Jakubec: Je to vlastně smutná hra

- - -

Jaromír Jakubec je známý herec, který v dřívějších dobách získával za své herecké umění jednu cenu za druhou. V poslední době se věnuje ale hlavně režii. Existuje už kolem dvacítky her, které nesou jeho režijní rukopis. Do Boleradic přijel se svým souborem odehrát hru jejich oblíbeného autora Antonína Procházky – Ve státním zájmu.

Proč jste si zvolili právě tuto hru? Je to tři roky stará hra a je pořád aktuální. My rádi hrajeme Antonína Procházku. Už jsme ho na naše jeviště uvedli třikrát.

Inscenace Ve státním zájmu je plná narážek na současnou politickou situaci, je protkána řadou aktualizací. Jak diváci reagují právě na tuto část hry? Diváci reagují hlavně na politické bonmoty a když se tam přidají nějaké aktualizace. Jako třeba Onderkovy hodiny. Ale jinak se ta inscenace, stejně jako všechny jeho hry, pomalu rozjíždí a až v závěru je to  pořádná sranda. Tak jsme měli trochu strach, aby nám diváci neutekli.

Vy jste v Boleradicích na přehlídce uvedli hry různého žánru. Naposledy to bylo drama „Naše městečko,“ teď politická komedie... Ona to vlastně je smutná hra, protože odpovídá dnešní situaci. Ale jinak my hrajeme především komedie. Já sám razím heslo, že amatéři mají hrát hlavně komedie.

Jak se daří divadlu v Újezdě? Žije tam sice více lidí než v Boleradicích, ale zdaleka nemáme tak hezké divadlo, jako tady. Dříve se v Újezdě hrávaly hlavně operety. To bylo ve slavných časech zdejšího divadla. Teď je tam víc divadelních skupin. Prostě divadlo v Újezdě žije.

V závěru vašeho představení v Boleradicích se stala taková dojemná situace, kdy vám přišel veřejně poděkovat k jevišti starý pán. To je náš Dr. Janko. Je mu více jak devadesát let a je to náš věrný příznivec. Jezdí s námi a tuto hru viděl už devětkrát. Bylo to od něho pěkné. Moc si toho vážíme.

 

Boža Chalupa má rád  hudební divadlo

- - -

Správné divadlo nemůže být bez herců, režisérů, nápovědy a samozřejmě techniků. V Boleradicích se o divadelní techniku stará Bohuslav Chalupa, kterému všichni říkají Boža. Jestliže Stanislav Svoboda řekl o novém porotci na přehlídce Janu Císaři, že je to nestor českého divadelnictví, tak o Božovi můžeme směle prohlásit, že je to nestor boleradické techniky.

Jak jsi se dostal k té technice? Vždyť jsi začínal jako herec? No, když jsem před lety zjistil, že na jevišti to už pro mě není a k technice jsem měl vztah už od malička, tak jsem se na to vrhnul. Navíc to zrovna nechtěl nikdo v souboru dělat.

Ty si všechna ta hejblátka, páčky a žárovečky pečlivě opečováváš, doplňuješ a postupně buduješ. Jak je tedy po technické stránce divadlo v Boleradicích vybaveno? Ne, že by to byl vrchol, ale je to docela dobré. Na naše možnosti. Máme digitální osvětlení, to je velká výhoda a taky zvuková aparatura je v dobrém stavu. Ne, že by nebylo co vylepšovat. Ale nová technika jde strašně rychle dopředu a je strašně drahá.

Co by sis tedy jako technik divadla ještě přál? Svého nástupce! S hrůzou totiž zjišťuji, že ač se vnuk taky vzhlédl stejným směrem, je pořád pryč. Práce, studium. Techniků je dost, ale jsou strašně moc zaměstnaní.

Jaké divadlo se ti líbí? Já mám rád operu. Moc. Rád se podívám na muzikál. Bohužel některá profesionální divadla mi trochu zhnusila činohru. Spíš ale tíhnu k hudebnímu divadlu. Prostě: víno, ženy, zpěv !!!

Tvá žena Alenka je uznávanou divadelní režisérkou. Líbí se ti její inscenace? Jednoznačně ano. Jsem do toho většinou taky nějak zapojen. Pomáhám se scénou, hudbou, světlem.

Baví te se doma o divadle? Velice často. A bavíte se doma vůbec o něčem jiném? ... následoval jenom smích.

 

Jan Císař se chce do Boleradic vrátit

- - -

Hned po prvním dnu prohlásil, že narozdíl třeba od Hronova je pro něj, jako porotce, v Boleradicích úplně jiná atmosféra. „Já to tady beru skoro jako dovolenou.“ Při včerejším večerním loučení, kdy bylo mimo jiné prozrazeno, že se letos dožil krásných kulatých 80 let (my se připojujeme ke všem gratulantům), svá slova opět potvrdil. „Mě se tady v Boleradicích moc líbí a už mám i jisté plány do budoucna. Chtěl bych tu dělat hudební divadlo s cimbálovkou. A už mám i titul. Čardášová princezna. Jenom ještě nevím, jak na to bude reagovat moje žena,“ prozradil se smíchem. A jak by podle něj vypadal takový „císařský“ den v Boleradicích. To nám prozradila Lenka Lázňovská: „Ráno by vstal a zašel do Tihelni zkusit tak dva tři vzorečky. Pak by sešel dolů do divadla a umělecky tvořil. A pak ...“ Zbytek si musíte domyslet sami, protože já jsem ho v nastalém smíchu přeslechl. Ale myslím, že je nám všem jasné pokračování.

A stejně jako si profesor Jan Císař oblíbil Boleradice a zdejší divadlo, tak obdobně si oblíbili i oni jeho. (máme my to s těmi porotci šťastnou ruku). Pane profesore, přejeme Vám šťastnou cestu domů a Váš slib, že se vrátíte, bereme jako závazný.

Odjíždím z Boleradic předčasně velice, velice nerad. Neboť mě tu bylo ohromně příjemně, cítil jsem se tu strašně dobře.  Je to prostě vším báječná divadelní sešlost.

A tak přeji, aby se jí dobře vedlo i v letech dalších a sobě přeji, abych se do Boleradic ještě alespoň jednou vrátil.

Boleradičtí, děkuji za krásné dny a mějte se fajn

Váš Jan Císař

 

Prkno: Vytrvají jen ti nejlepší

- - -

Dnešní rozhovor bude trochu jiný než ty předcházející. Režisér na festivalovém představení nebyl a tak jsme hledali náhradu. Technik Jarek sice rozhovor začal, ale hned po první větě mu do toho skočila jedna z přihlížejících dam. Pak druhá, třetí, čtvrtá. Nakonec vznikl rozhovor, který jsem si pro sebe nazval: Rozhovor s Prknem.

Inscenace Dámská šatna je tak trochu jiný šálek kávy, než předchozí Vaše hry. Proč jste šáhli zrovna po něm? Mělo to hned několik důvodů. Jednak jsme nedávno měli hru, ve které hráli hlavně kluci, tak aby se to vyrovnalo, tady jsou jen holky. A taky už se nám nechtělo hrát těžký hry, kterým nikdo nerozumí. Tady divák nemusí moc přemýšlet a o to víc se může bavit.

Co je pro herce na této hře nejtěžší? Sežrat ty dvě tatranky. A pak už nic. Pak je to samá legrace.

V inscenaci Dámská šatna využíváte alternace tří ze čtyř postav. Je to pokaždé stejné, nebo je to vždy jiné představení? (otázka je cíleně směřována k herečce, která jediná nealternuje) Já mám svoje favoritky, ... a to jsou tady tyto tři holky. (všem přítomným je tato odpověď jasná) Ale jinak jsme si charakterově tak blízcí, že to moc jiné není.

Co se nového chystá v divadle Prkno? Do konce sezóny chceme zvládnout Hrabala. Jsou to tři jeho povídky, zatím to nemá název a režisér je opět stejný – Pavel Vašíček.

Jaký žánr je Vám nejbližší? Tragikomedie. Je to asi žánr, který hrajeme nejraději a je nám nejbližší. Věci ze života. Divák se může nad tím zamyslet i zasmát. A taky se tam najít a ztotožnit se s některým z hrdinů.

Pokaždé, když do Boleradic přijede Prkno, tak přijedou jiní herci, ale všichni jsou to výborní herci. Jak je to možné? Vytrvají jen ti nejlepší (smích)

 

Bořa Veselý: Nejraději hraji hospodské povaleče

- - -

Je nepřehlédnutelný. Kdykoliv a kdekoliv. Ať je to v Boleradicích nebo třeba ve Vysokém. Všude má přátele a trvá to jen několik vteřin než si ze zcela neznámého člověka udělá přítele. Bořa Veselý. Náš rozhovor začíná překvapivě slovy: Konečně jsem dnes viděl divadlo se vším všudy. Bylo to po včerejší večerní inscenaci divadla Prkno z Veverské Bítýšky. A byla to pro ně velká pocta.

Ty k boleradickému divadlu patříš už strašně dlouho. Jak jsi se k němu vlastně dostal? Klasicky. Jako všichni Boleradčáci. V první třídě mě chytla paní Chalupová a už to šlo. Besídky, Dny matek, ...

Pamatuješ si na svou první roli? Prasátko ve Smrti na hrušce. Rozbil jsem si koleno od hřebíku, co trčel z nějakého prkna. Byla to vlastně první role, která bolela.

Pak jsi hrál spoustu rolí. Je nějaká, která ti zůstala hodně vryta v paměti? Mě se vždycky líbili ti hospodští povaleči, kteří přejdou přes jeviště, prohodí dvě tři věty. Prostě pohodička. Ale na jednu roli si opravdu hodně vzpomínám. Byl to švec ve hře Lumpaci Vagabundus. Nevím, proč se mi tak líbila. Možná, že si ji pamatuji proto, že jsem celou hru začínal písničkou a já i pan Šmarda jsme vždycky trnuli, jestli se trefím do noty.

Co se ti na divadle líbí? Atmosféra. Kolektiv kolem. Že se každý snaží něco udělat. A pak potlesk diváků. Ten je důležitý. Určuje, jestli se hra líbila. Jestli se líbil výkon herce nebo ne. Podle potlesku cítíš, jestli se ti to představení povedlo.

Tady na festivalu máš jednu důležitou úlohu. Prozradíš jakou? Mám za úkol dohlížet na to, aby porotci nebyli ochuzeni o žádné požitky. Tečka. Zbytek ať si každý domyslí.

Narozdíl od některých jiných domácích herců, jsi každý večer na představení a taky poctivě sedíš na všech rozborech s porotou. Užívám si to, protože nejsem hodnocen. Řekl jsem si, že se letos podívám na všechna představení a vyslechnu si, co o tom porota bude říkat. A srovnám si to s tím, jak jsem to vnímal já. A třeba si vezmu i poučení.

Vy jste divadelní rodina. Hraješ ty, tvoje žena Dana i obě dcery. To znamená, že divadlu se podřizuje celý chod rodinného života. Já to tak neberu. Když hraji já a Dana, tak jsou děti sami doma a pláčou. A když hrají i oni? Tak jsme tady v divadle všichni.

 

Marie Wetterová hrdě odmítá sponzory

- - -

Bezchibi Brtnice hrají Fausta! A navíc s živou kapelou a ve verších. Když slyšeli tohle spojení někteří divadelníci, velice se mu podivili. Jak se městečko o něco více jak třech tisících obyvatel mohlo pustit do tématu, na které si netroufnou některé renomované soubory?

Mám hrozně početný soubor (asi 23 členů) a potřebuji je všechny zaměstnat. U nás nikdo nechce tahat oponu. Všichni chtějí hrát. Takže jak se řeklo při sezení s porotou, klidně jsme mohli dělat třeba Romea a Julii. Navíc mám hrozně dobrá děvčata (herecky i pěvecky) a k nim chlapce mlaďochy, kteří se musí učit.

Přesto všechno, proč právě ten Faust? Proč ne Romeo a Julie? Mám šestnáctiletou dceru, která chodí celá v černém a přitom je to něžné stvoření. U ní se teď všechno mele. Dobro i zlo, anděl i ďábel. A ona chtěla hrát v černém. Její kostým je vlastně její každodenní oděv. Možná proto mě napadl Faust.

Faust je těžké téma. Hledala jste někde inspiraci? Na začátku jsem o faustovi věděla jen to, co jsem si pamatovala ze Základní školy. Možná něco málo i z maturitní otázky. Pak jsem dostala do ruky Vrchlického. Krásný, ale těžký. Každou stránku jsem musela číst pětkrát. Chybělo mi tam to, co jsem znala z pohádek. Pak jsme četli Luboše Fišera a nakonec jsme se dostali k úpravě Petra Bouře a ta se nám hodně líbila. Mimochodem je to chemik. Takže jsme použili jeho překlad. Je jednodušší než Vrchlický. Toho by mě nehráli.

Fausta už máte za sebou. Máte v hlavě už nějakou další hru nebo další téma? Ne. Vlastně mám, ale na to nemám herce. Mě se líbí vyskočil a jeho Blbá hra.

Loni jste tu uvedli inscenaci Byl jednou jeden život. Letos Fausta. Obě měly hodně společného. Pro nás jsou typická velká plátna, hudba, zpěv. Rádi zpíváme, máme vlastní kapelu. Děcka si sami skládají muziku. Tak když je to baví, tak ať to dělají.

Takovéto inscenace ale vyžadují i velké finance. Nás nikdo sice nepodporuje, ale také nás nikdo u nás nesráží. Lidi na nás chodí a vždycky jsme si na sebe vydělali. Můžu říct, že zatím hrdě odmítáme sponzory. Nač z někoho tahat peníze, když jich máme tak akorát.

 

Michal Lurie: Detektivka z toho leze trochu bokem

- - -

Detektivka je žánr, který se sice na našich jevištích hraje, ale ne zas tak často jako jiné žánry. I když je pravda, že v poslední době se tento žánr zalíbil hodně i ochotníkům. Takže na detektivku došlo i v Brtnici. Režisér Michal Lurie na otázku proč právě detektivka, začal svou odpověď trochu rozpačitě.

Je v ní hodně ženských. No a taky protože jsme to ještě nikdy nedělali, tak abychom si to vyzkoušeli.

Je to pro režiséra těžký žánr? Ona to vlastně ani detektivka není. Spíš detektivní komedie. Ta vlastní detektivka z toho leze tak trochu bokem. Kladli jsme důraz spíš na tu komedii.

Máte vy sám rád detektivky jako žánr? A to jak v knižní, filmové nebo divadelní podobě? Jo. Mám rád černé detektivky. Anglické. Láká mě na nich to napětí. Nebo třeba takový Phil Marlowe. Relativně drsný chlap a drsný příběh.

Jak jste říkal ve hře je hodně děvčat. Nehádaly se třeba jakou roli by chtěly hrát? Třeba, že by jedna chtěla umřít dřív nebo později? To by si k režisérovi nedovalily. Navíc typově to bylo skoro hned jasný, kdo se na co hodí.

Zvládli jste detektivku, vrhnete se na nějaký další žánr, který jste ještě nevyzkoušeli? My máme teď čerstvě po premiéře Woody Allena Central Park West. Je to zase něco jiného. On tam používá téměř vulgární mluvu. Takže někteří diváci to hodnotili veskrze kladně, ale našli se i takoví, kteří nepřijali jeho humor.

 

Ředitelka festivalu je spokojena

- - -

Každý festival musí mít jednu osobu, která je ze všech nejpovolanější. Ředitele festivalu. Letos došlo v Boleradicích v této funkci ke změně. Po pěti letech na toto křeslo usedla místo Stanislava Svobody režisérka Alena Chalupová. Možná proto, že neměla letos v soutěži žádnou svou inscenaci. Nebo si prostě chtěla je vyzkoušet novou „roli?“ Tak jak to bylo Alenko.

U všech předcházejících ročníků naší přehlídky mi vadilo, že jsme nikdy přesně nevěděli, co má kdo na starosti. Někdy se stalo, že jednu věc dělalo víc lidí a druhou zase nikdo. Tyto věci musí někdo řídit. Někdo, kdo má čas i přes den a ne jen večer. A protože Staňa Svoboda, i když dělal co mohl, má hodně práce a nemůže se festivalu plně věnovat, rozhodla se divadelní rada, že bude lepší, když se tato role rozdělí. A to organizování bude dělat někdo, kdo má víc času. A tak jsem se toho ujala s podmínkou, že já budu organizovat a Staňa Svoboda bude dělat tiskového mluvčího. Myslím si, že to tak bylo fajn a šlo nám to oběma. Všichni si dělali to, co mají a nestalo se, že by nikdo někam nepřišel. Musím všechny ty, kteří se o festival starali pochválit. Myslím si, že o soubory bylo postaráno dobře. Já jsem spokojena.

Přijmeš stejnou roli i v příštím roce? Já bych to raději nechala mladším.

Organizačně jsi spokojena, ale jak jsi spokojena s úrovní vystupujících souborů? Hodnocení výkonů jednotlivých souborů jsme slyšeli od poroty. Mě tady nepřísluší jim do toho mluvit. Ale musím říct, že jsem se ve většině případů s nimi shodla. Myslím, že jsme měli opravdu velmi dobrou porotu.