PRÁVĚ HRAJEME: Divedelní spolek přeje všem divákům, příznivcům a přátelům veselé velikonoční svátky.

Úvodníky S.S. 2012

Pondělí 30. 4. 2012

Úterý 1. 5. 2012

Středa 2. 5. 2012

Čtvrtek 3. 5. 2012

Pátek 4. 5. 2012

Sobota 5. 5. 2012

- - -

Pondělí 30. 4. 2012

A tak

se nám zase rok s rokem sešel … ne, ne, ne, napadá mě sice řada dalších klišé – třeba takhle … a léta běží – ale na to je náš divadelní festiválek ještě moc mladý, než abych ho dehonostoval frázemi. Ono si jen stačí uvědomit, že je to jako včera, kdy jsme se loučili – a teď, hrome, s kolikátým že to vlastně ročníkem? Šestým? Sedmým? Tak od toho raději pryč, nějak se do těch číslovek v řadě zaplétám. Pro pořádek se mrkněte do přehlídkové brožury, tam by to mělo být přesně.

Ale že to letí!

A propos brožura. Letos se zrodila na poslední chvíli, takže jsme nějak nevichitaly pravopis. Proto se nelekněte, až budete číst třeba o brtnickém souboru Bezchibi. Letos se přípravy vůbec konaly jaksi v poklusu. Současné secvičení a premiéra našeho Revizora si vyžádaly obrovský časový vklad prakticky ode všech; tímto se tedy vzájemně poplácejme a doufejme, že chvat příprav nezkomplikuje přehlídku samu. Já vím, jak by mohl, že? ;-)

A propos Revizor. Často je mi kladena otázka: jako co to, že náš nový opus není v soutěži. Tak tedy lapidární odpověď: není zralý. Otevírá se tak jedinečná příležitost, již bych nazval Boleradice Open, a to bez účasti domácích borců. To je výzva, nemyslíte?

Zdá se ovšem, že jediné, co by skutečně mohlo být žábou na životodárném prameni přátelského divadelního klání zvaném Jarní Sešlost, je paradoxně stav povětří. Když se mrknu do archívu, po dva roky jsem na tomto místě velebil počasí z občanského hlediska sice hnusné leč  –  studený máj, divadla ráj. A tak vám nevím, ne že bych měl něco proti modré obloze, kvetoucímu všemu, co je schopno nasadit květ, včetně sousedova furunklu na nose, a už vůbec ne proti třicítce ve stínu, ostatně jsme na jižní Moravě, ale …

Já vám důvěřuji, milí divadelní přátelé, večer co večer bude jistě našlapáno.

Těšme se tedy na to, co se na venkovských prknech jihu Moravy a spřáteleného okolí letos urodilo.  Na vše bude dohlížet porota ve složení, jaké se v posledních ročnících ustálilo. Tedy Praha, Ostrava, Praha a zase Praha. Takže normálka.

A propos  porota. Šušká se, šušká, že mezi porotci zasedne i osobnost z nejctihodnějších, Titán české divadelní vědy, profesor Císař. Tož jestli je to pravda, tak to bude větší okrasa festivalu, než byla Gina Lollobrigida ve svých nejbujnějších letech. J

Tak, už dopindám a jako tradičně vás vyzvu, abyste se pohodlně usadili do modrého plyše … už se stmívá … opona jede …

Příjemný týden s divadlem v Boleradicích všem!

Stanislav Svoboda

Úterý 1. 5. 2012

Klasická anglická

konverzační zásada nabádá k tomu, že když se sejde větší společnost, je vhodnější hovořit o tom, kdo právě není přítomen. Toho využiji níže. Univerzálnější je ovšem téma počasí.

To teda jsou hice! (následuje výraz překvapeného znechucení)

A když se k tomu přidá sálavé teplo divadelních štychů, velmi rychle se stává hlediště poněkud saunózní. Při otevřených dveřích však vzniká průvan, jež dámám nadnáší klobouky. Co s tím? Božo, prosím za všechny, nezapomínej na klimatizaci. Osobně také navrhnu divadelní radě, aby byli jedinci z řad veřejnosti, kteří budou mít přes týden plnou účast, navrženi na vyznamenání. Vy, prosím, navrhněte jeho název.

K včerejšímu představení: Starovičky jako vždycky nezklamaly. Především herci v hlavních rolích odvedli poctivý výkon a za to se sluší poděkovat. Já jsem však měl s vnímáním tohoto kusu jistý problém. Nazval bych to snad jakousi zaprášeností – ani ne tématu, ale celého vyznění příběhu. Jako by zahrčela promítačka a na plátně se mihotal rozhrkaný černobílý snímek někdy z počátků zvukového filmu. Znáte to: jak chudé, leč ctné děvče ke štěstí přišlo, když přivedlo na mravnou cestu zámeckého zhýralce. Prostě Okénko je pro mě hra ukotvená v časech našich babiček a jejich nedělních bábovek. Možná, že kdyby se to ještě víc proškrtalo … ta nedělní odpoledne u babičky byla mírná a klidná, jen ten kluk se docela nudíval.

Nota bene, aby tu nevznikl dojem, že vše, co přesahuje mé půlstoletí života, je passé. Nedávno jsem se probíral starými věcmi a ejhle, objevil jsem svůj studentský výpisek z Kosmovy kroniky. Jeho

vyprávění pojednává o tom, kterak se vévodkyně lombardská, Matylda, rozhodla vzít své vdavky s německým Welfem do vlastních rukou a jak jej nakonec vylískala pro impotenci. No. Úžasné čtení – vtipné i jemně erotické.

A teď si vezměte, kolik prachu asi leží na knížce po bezmála tisíci letech. Takže v prachové vrstvě to nejspíš nebude.

K dnešku: podle programu je na druhý soutěžní den nasazena autorská hra mladíků z Velatic, jejichž tvorba nám není neznámá; nepředstavují se u nás poprvé. Dá se tedy očekávat smršť nápadů a neotřelých postupů, řekl bych, že docela kontrast se včerejškem.

Tady mi to ale vážně nedá. Juro, když už jsme nestihli ty jazykové korekce programové brožury, tak aspoň na tomto místě upřesnění názvu hry. Ať u toho nejsme úplné diliny, jo? Kluci svou hru nazvali Misionáři, podtitul pak správně zní: Ontogenetická Three-Men-Show. Tedy velmi volně přeloženo: Podívaná na vývoj tří lidských jedinců. J Ani se mi nechce domýšlet, co by to bylo, kdyby to měla být skutečně ona avizovaná ontogoneze. Hmm. Snad vývoj gonád?

Tak, dost lingvistiky, a jde se na věc. Pokud možno příjemný večer přeje

Stanislav Svoboda

 

P. S.: nevíte někdo, proč mi název souboru DŽO vždy vtíravě napovídá, že jde o romský umělecký soubor?

Středa 2. 5. 2012

Tak Vám nevím,

jsou dny, týdny, ba i měsíce, kdy se veskrze nic neděje, kdy jen sem tam někdo vyzkouší nějakou tu atomovku, spadne letadlo či vzplane revoluce. A z toho jsou tu rázem časové úseky, že i kdyby se jeden přetrhl… Alespoň ty holografické replikace kdyby už byly k mání. Podle diáře bych měl v tomto okamžiku existovat na třech místech (nejméně, paměť bývá milosrdná). Zbyňo, jak to, sakra, děláš, že jsi všude? Ano, už píši úvodníček, už píši.

Proč si stýskám, je určitě jasné hlavně dnešním maturantům. Ti mí mě pro dnešek adoptovali za mámu. A obzvláště ti, které jsem čtyři roky potkával jen zřídka. Ale to nakonec taky není novinka.

Pro ukrácení dlouhé chvíle o přestávce dnešního soutěžního představení uvádím ukázku z dnešního češtinářského didaktického testu:

Ve které z následujících vět je jazyková chyba?

A) Autor se ve svém románu vyslovuje k otázkám dotýkajícím se například morálky.

B) Fotoaparát je vybaven zářičem šetřícím elektrickou energii, neboť je aktivní pouze v okamžiku osvitu.

C) Přepravovaný náklad je u naší společnosti pojištěný proti škodám vzniklým během transportu.

D) Olomoucká univerzita patří do skupiny vysokých škol umožňujícím studentům i kombinovanou formu studia.

Ale zpět domů, do Boleradic, na přehlídku, do divadla.

Včerejší revuální show Velatických a hlavně její vyhodnocení jsme očekávali tak trochu s napětím a jak se později ukázalo nejen my, ale i borci sami. Proč, to je nasnadě. Kluci nehrají klasické divadlo, a zvlášť ne takové to učesané, které by se dalo predikovat spíše konzervativnímu venkovu. Však taky přiznali, že v Brně za to dostali za ušiska. Ne tak v Boleradicích.

„Studentská ptákovina“, jak ji nazval divadelně rozhleděný Karel Tomas, se aktérům nevymkla z rukou a nepřekročila mezky svérázné, avšak nikoli kýčovité zábavy. Hoši jsou bezesporu talentovaní herecky i pohybově, fórky podávali přirozeně, a kdyby se ještě k tomu naučili (jevištně) mluvit, bylo by to téměř dokonalé. Dobře jsem viděl, jak se bavil náš pan farář u kuřete snědeného i s biskupem.

Takže aplaus.

Dnešního večera se u nás po kratší přetržce představí soubor, který je tradicí velmi pevně ukotven v jihomoravském divadelnictví a který pamětníci znají zejména jako divadlo hudební. Divadelní spolek J. K. Tyla z Újezda u Brna. Jeho dobrá duše, Jarek Jakubec, oslavil loni své životní jubileum právě premiérou hry, kterou uvidíme. Bude to politická satira Ve státním zájmu. Vždy, stejně jako dnes vděčné téma, v němž je odhalováno ledví těch mizerů, těch darmožroutů, těch bezpáteřných hnusáků, co si z našich daní užívají prebend!

Malinko přeháním. Hru jsem viděl v újezdské premiéře a myslím, že je na co koukat.

Tak ať vám to brebtá, Újezďané. Zvláštní povzbuzení také vám, milí diváčtí vytrvalci. Už jsme skoro v půlce. J

Stanislav Svoboda

 

P.S.: malý opravníček spojený s omluvou – včerejší Misionáři nejsou autorským dílem Velatických, jak jsem pomýleně tvrdil, leč studentským opusem Pavla Strašáka premiérovaným v roce 2003 v Rosicích.

Čtvrtek 3. 5. 2012

Půl sedmé - koťátka,

půl osmé – koťátka,

půl deváté – koťátka,

půl desáté – koťátka …

Ne, ne, vážení, to opravdu není pokus o absurdní báseň. To jen autor těchto řádků ne a ne potkat múzu. A tak si vzpomněl na oblíbená koťátka. Mladším ročníkům představuji, starším připomínám hravá koťata, populární to součást dřevního televizního vysílání při chtěných, ale častěji nechtěných výpadcích signálu, o přestávkách či díře v programu obecně. Koťátka roztomile dováděla v košíku a příznivec sportu si hryzal pěsti, jak to s těmi Rusy válčíme.

deset – koťátka …

Jaroslav Hašek napsal povídku i o tom, jak sedí u piva (běžné) a nemá na zaplacení (rovněž běžné a chápu). Tyto časté situace prý řešíval tak, že na kus papíru napsal text a poslal s ním pikolíka do redakce Světa zvířat, aby mu obratem poslali zálohu. Ale jednou prý ani on nebyl múzou políben, tož tedy napsal povídku o tom, jak sedí u piva, nemá na zaplacení a nemá o čem psát. Geniální.

půl jedenácté – koťátka …

Všimli jste si čarodějnice zaparkované v nízké letové výšce na máji? J Zajímavý artefakt odůvodňující současně i to, proč ještě není stará mája skocená, že, stárci? L

Tak kde se, holka, touláš!? Asi jsme to, Maro, včera zakřikli. Kam prý na ty nápady chodím. No a vidíš to, jedenáct a koťátka se dál neúnavně kočkují, packují o sebe i o nic, tahají se za kožíšky … roztomilé, ale už otravné.

Včera mě ale moc mile překvapil Jarek Jakubec.

Píši to opravdu nerad, kritika jeho sitkomu Ve státním zájmu byla tvrdá; jsem ale pevně přesvědčen, že spravedlivá. Samozřejmě, že je ta prvoplánově (blbě) napsaná politizující hra stvořená pro okamžitý efekt, coby kost hozená bouřícímu davu. Neznamená to však, že i tyto texty se nepře…jedí. Druhá věc, jak bylo s materiálem naloženo, a to bylo také předmětem kritiky. Tu tady opakovat nebudu, už proto, že bych z paměti těžko lovil ta správná slova. Z mého pohledu jen dvě věci.

Asi jsem nějak nedával pozor, či co, ale asi největší problém jsem měl s uchopením prostoru. Jako kdy jsem co divák měl být v pokoji a kdy na chodbě domu. Chápu, měla to zahrát světla, ale co já vím … nějak mě to mozek nebral, stejně jako systém (?) dveře – klika – koule – návštěvník sem – návštěvník tam … No a za druhé, těžko se to říká ochotníkům, ale soubor potřebuje výrazně omladit. Ani já bych už dnes Romea nebral, ještě možná včera. To je jako s těmi padesátiletými diblíky, co si hrají na patnáctky. Ztělesněné zoufalství.

Tak se na mě, Jaróšku, nezlob, včera jsme si na to podali ruku. To je to, co mě tak mile překvapilo.

No ale dnes. Dnes to budou ambice nejvyšší. Přijede černý kůň soutěže, Prkno z Veverské Bítýšky. Jejich Dámská šatna slibuje pikantní podívanou. I když v dámské šatně se taky kolikrát dějí věci. U nás jsme to vyřešili tím, že je v podstatě průchozí. Je totiž čistá, nepáchne to tam jako u sousedů (kóje označená jako Gemeindeziegenboeckeshalterei) a je tam téměř vždycky něco k snědku.

Tož jsme tedy zvědavi na šatnu bítýšskou.

Kampak se ale poděla koťátka? Kampak se nám ti čerchmanti asi schovali?

Díky múzo, to bylo na chlup. I vám, milí diváci, přeji, ať vás múza neopouští. Přeji příjemný večer s výjimečně milým souborem.

Se zpožděním políbený Stanislav Svoboda

Pátek 4. 5. 2012

Know How aneb Jak na to

Milí divadelní přátelé, dnes budeme vařit. Připravte si následující ingredience:

1 ks výborně napsané divadelní hry, nejlépe aktovku A. Goldflama Dámská šatna

4 ks šikovných hereček mladších ročníků, různé typy – od heroiny po naivku

1 ks běžného jevištního prostoru

štendr, věšák, paravan, patřičný počet ministolků, stejně židlí, pel mel kostýmů

Výrobní postup:

Režie obsadí mladé dámy do patřičných rolí, instruuje je o své představě jejich zapojení do celkového obrazu hry. Dámy se dokonale sžijí se svým textem a pilují vzájemné dialogy do podoby téměř křišťálové. Po jevišti se pohybují hbitě, účelně, zbytečně nepřehrávají. Nepitvoří se, zato pracují s účelnou mimikou i gestem. Vyjadřují se čistou jevištní mluvou tak, že je jim rozumět i ve zrychlené ženské kadenci. Režie závěrem dochutí, dorovná, tamhle ubere, tam zase přidá, vše přiměřeně. Můžeme podávat.

A co přistane na talíři:

Skvěle vycizelovaná hra složená z denních starostí spíše průměrných hereček kdesi na oblasti (nabízí se Brno ;-P), které sní o pořádném „kšeftu“ nejlépe v Praze, či tamtéž u filmu. Radost i bída herecké práce. Všednost bytí a touha po slávě aspoň v okresních novinách. Průšvihy ryze dámské. To vše podáno zcela přirozeně, navíc po ryze mužské ose autor – režisér.

No prostě nádhera! Prkno už známe hodně dlouho a můžeme říct jednoznačně: je to soubor se stále preciznější a nezaměnitelnou poetikou; divadlo, kde se s herci skutečně pracuje a kteří své herecké řemeslo podávají jaksi samozřejmě, zdánlivě mimovolně. Troufám si říct, že Prkenští J předvádějí profesionální výkony. To můžu odpřísáhnout na holý pupek! Zajímavá věc zvláště v době, kdy ředitelé a dramaturgové velkých divadel pláčou, že nemají co hrát, že na klasiku nikdo nepřijde a za modernu že je sežere kritika, potažmo zřizovatel. Hmmm.

Ale to už jsme jinde a proč si kazit radostný zážitek. Já Prknu fandím. A že je nás víc potvrdila i včerejší rázem vyšší návštěva.

Tak, jdeme na dnešek. Dnes tu máme jediný den, kdy se odpoledne a večer vystřídají dva soubory. Osobně jsem zvědavý stejnou měrou na oba: odpolední LMD Kunštát se nám představil už loni. V paměti zůstává rozmáchlý, barvitý příběh o lidském těle, opravdu, ale opravdu hodně herců všech ročníků, živá bigbítová kapela a hlavně všeobecné nadšení. Letos to vypadá na komornější záležitost – hudební úprava Fausta. Těším se.

Na večer jsme pozvali Bezchibáky z Brtnice. Kde kdo se mě ptá, proč soubor až z Vysočiny. Odpovídám proto, že jsou z Moravy. Nějaký umělý kraj na horách na tom nic nemění. Ale hlavně, jsou dobří. Připomínám jejich předloňskou úpravu Mrazíka. Docela vypečená věc.  Letos to bude komedie Hrobka s vyhlídkou. Tak a už se mě, děti, furt dokola krucinál nevyptávejte!

Dneska to psaní šlo líp, ale včera! Koťátka, koťátka… Ještě jedno pozitivum vám prozradím, ale potichu. Šéfová, Alena, se pořád mile usmívá. Vypadá to na pěkné gáže. Ale psssst!

Vítejte u nás v divadle na závěrečném soutěžním večeru VI. Jarní Sešlosti Boleradice 2012. Přeji vám hezký a ničím nerušený večer. A zítra na hosty z Vídně a jejich Světáky!

Jedeme!

Stanislav Svoboda

Sobota 5. 5. 2012

Děkovačka

to je, troufám si říct, vážená divadelní instituce! Je to tečka za divadelním představením, a to velmi často s neznámým vyzněním.

Tím nemám zrovna na mysli její režijní organizaci; ono zvláště při velkém obsazení je kolikrát zábavné sledovat, jak se vlnící řad herců snaží procpat na okraj forbíny a ti méně průbojní se pak – vyvrženi náhle vzniklým tlakem vzad či za hadry – uklánějí zadkům před sebou. Nedá mi to nevzpomenout ďábelskou fintu Jana Žižky z Trocnova v bitvě u Sudoměře: husiti schovaní za vozy na úzké hrázi rybníka Škaredý se museli taky docela bavit, když proti nim do nálevkovitě zúženého prostoru tryskem útočil řad železných pánů. Velmi podobný efekt. Na divadle naštěstí nejde o život. Většinou. J

Když mluvím o děkovačce, mám na mysli její základní smysl – totiž účtování. Herci si jdou na rampu pokorně vyslechnout hodnocení diváka (to je ten jedinec, pro kterého se to všechno dělá a který už předtím v podstatě naslepo zakoupil vstupenku). Většinou to končí potleskem, tedy vytvářením tleskavého zvuku úderem dlaně o dlaň. Většinou i proto, že divák je kultivovaný. A i když jej zhlédnutý kus ale vůbec nenadchl a v duchu počítá, co by si za vynaložené vstupné mohl zakoupit do domácnosti, přesto tuto mechanickou činnost provádí.

Rozhodující je tedy síla a délka potlesku – vzácně se tleská i ve stoje. To už je opravdové vyznamenání, při kterém herec zhluboka dýchá a je hrdý na své umění. Občas se také stane, že standing ovation vzniká jaksi samovolně tehdy, když se část diváků zvedne, aby byla rychleji v šatně, a tím zacloní výhled těm za sebou. Ti to pak řeší jako ti před nimi a vzniká dominový efekt, který ovšem herec při děkovačce vnímá po svém … J

Copak u nás, a zvlášť v boleradickém divadle. Ale na horkokrevném jihu, tam se s tím diváci nemalují – buď svého aktéra odnášejí na ramenou, nebo ho zasypou různými odpadky. Zaplaťpánbů za Boleradice. A za tvrdá skleníková rajčata. A za drahá vajíčka!

Tak to byl asi nejdelší úvod v dějinách k jediné větě, kterou chci říct na závěr dalšího úspěšného ročníku licencované soutěžní přehlídky venkovských amatérských souborů Jarní Sešlost 2012:

Za pohodovou atmosféru bez velkých seků, průšvihů, malérů a podobných nepřístojností děkuji všem zúčastněným souborům, porotcům, organizátorům, redaktorům, mecenášům, ale hlavně vám, milí diváci.

Nashledanou zase za rok!

 

Váš Stanislav Svoboda

- - -