[vc_row][vc_column][vc_column_text]V posledních několika letech s uspokojením sledujeme, že stále přibývá obnovených či nově  vzniklých ochotnických divadelních souborů, především na venkově. Tyto soubory se  –  někdy více, někdy méně úspěšně, pokoušejí navázat na tradici, která na náš venkov nepochybně patří. Režiséři souborů často hledají vhodné divadelní texty, které pobaví diváky i samotné herce. Vzhledem k určité averzi zejména nových souborů ke klasickým textům (či chybějící zkušenosti s nimi) se často uchylují k „moderním“ kusům, či dokonce k vlastním textům, které mají jediný cíl – divák se musí bavit za každou cenu! Někdy bohužel ( jak občas vidíme) i za cenu zbytečného používání vulgarismů a lascivností. Hlavně že se divák „ dobře baví“.

S přihlédnutím k výše uvedenému dovoluji si nabídnout úvahu významného divadelníka, režiséra a člena odborných porot na mnoha divadelních přehlídkách Františka Zborníka, který  v říjnu loňského roku   odešel náhle do divadelního nebe.

„Důvody, proč do svého repertoáru volíme my ochotníci komedie, jsou zřejmé . Myslíme na své obecenstvo, které „se chce bavit“, víme, že nám v komedii odpustí víc, než ve hře s látkou závažnější. Také pořadatelé našich případných štací žádají především veselost. Nic proti tomu. Ale potom jsme povinni hledat předlohy, jež nás nepřinutí poklesnout na „ utírání zadku židlí“, jež nám samým postupně a plíživě snižují laťku úrovně našeho humoru a myšlení vůbec. Přiznávám, že ony řeči, že „lidi se chtějí bavit, dramat mají ve svém životě i tak dost“ vnímám jako alibi pohodlných, nepřemýšlivých a šedivě průměrných. Kdyby takhle přemýšleli obrozenci v 19. století, hrajeme tu dodneška německy oplzlosti Hanswurstovy, kdybychom takhle přemýšleli v 60. až 80. letech minulého století, převažoval by na našich scénách Kremelský orloj. Ubavit se k smrti, hodit se do pohody, jít jen za kumštem , při němž si tzv. odpočinu, může být argumentem konvenční slepoty nejen ke světu, ale v důsledku i ke svému publiku a zejména pak k sobě. Tady (ne)vědomky přispíváme ke generování diváka Ordinací v růžové zahradě, Modrého kódu, Výměny manželek, Sousedů …..  Je to uzavřený kruh, televize nám vymývá mozky těmito pitomostmi a my je pak začneme vyžadovat i v jiném médiu ( např. v divadle),  protože jsme si tak nechali vnutit normu obliby. A my, svobodní tvůrci, závislí jen na svém vlastním rozhodnutí, se tomu škváru přizpůsobíme. Mnou si ruce nejen producenti těch pitomostí, ale i ti, kteří našimi životy nenápadně manipulují. Pro politika nemůže být větší rozkoš, než  vstoupit mezi voliče „Růžových kódů“, kteří nechtějí myslet, touží si poplakat a oslavovat. Tak jsme v pohodě. Autorům dobrých komedií se omlouvám, není to filipika proti nim. Je  to řeč proti nevkusu, zbytnělé pohodlnosti a odmítnutí toho, čím je naše divadlo nejdůležitější – totiž stát se jedním z nástrojů porozumění světu a to pro nás samotné, potažmo pro naše diváky. Na to bychom zcela a úplně rezignovat přes všechny nepříznivé okolnosti neměli!“. Tolik  František Zborník.[/vc_column_text][vc_column_text][/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_single_image image=“3277″ img_size=“medium“][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_column_text]Budiž nám útěchou, že naše divadlo nabízí kvalitní hry včetně komedií s kultivovaným humorem, že i náročné obecenstvo se u nás dokáže dobře bavit a dává návštěvě divadla přednost před výše uvedenými ( i neuvedenými) nekonečnými, většinou prostoduchými televizními seriály.[/vc_column_text][vc_column_text]Jan Koráb[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]