[vc_row][vc_column width=“1/2″][vc_custom_heading text=“Jana Zahradníková“ use_theme_fonts=“yes“][vc_column_text]Jana Zahradníková se narodila 22. dubna 1941 v Borkovanech. Vystudovala 11letou střední školu v Brně a pokračovala na VŠ pedagogické v Brně.

Od 1. 2. 1963 do 30.6. 1995 učila v základní škole v Boleradicích, od roku 1973 jako ředitelka. Také jako důchodkyně nadále ve škole učila nebo vypomáhala až do roku 2003 (40 let tedy byla škola v Boleradicích jejím jediným pracovištěm).[/vc_column_text][vc_empty_space height=“42px“][/vc_column][vc_column width=“1/2″][vc_single_image image=“900″ img_size=“medium“ alignment=“center“][vc_empty_space height=“10px“][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_custom_heading text=“Jana Zahradníková o svém setkání s divadlem“ use_theme_fonts=“yes“][vc_column_text]„V roce 1960 jsem se vdala a přestěhovala se za manželem do Boleradic. Znala jsem už dříve jeho divadelní „posedlost“, ale sama jsem jen divadelníky obdivovala. Nicméně jednou jsem se nechala přesvědčit, abych to zkusila. Byla to hra Nepokojné hody svaté Kateřiny. Měla jsem za úkol stát u necek a pomáhat při zabíjačce. Ten večer jsem nabyla jistotu, že hrát divadlo nikdy nesvedu. Možná tak jedině za zavřenou oponou. 
O několik let později jsem si vyzkoušela nápovědu a tato činnost mi vydržela desítky let. Na tu dobu vzpomínám moc ráda. Cítila jsem se mezi ochotníky velmi dobře a zapomínala u nich na jiné své problémy. Protože jsem bydlela na samotě dva kilometry od vesnice, bylo pro mě velice těžké vyjít z teploučka a jít v zimě ve sněhu nebo v dešti, ať se člověku chtělo nebo nechtělo, a dlouho do noci trávit čas na zkouškách. Napovídala jsem v řadě her, ale neviděla téměř žádnou.
Pak jsme napovídaly dvě, a když došlo k tomu, že se vystřídáme v hledišti, herci dostali strach. Jejich slova mně zní ještě teď v uších: „Ne, neodcházejte. Stačí, když tu budete sedět.“ Stalo se i to, že jsem tam opravdu jen seděla a nebyla nic platná. Herec měl „okno“ a má nápověda byla nanic. 
Vzpomínám ráda na všechny zájezdy, které jsme absolvovali. Ty blízké i ty vzdálené. Přehlídky krajské i národní. A všude nás čekala spousta známých a přátel. Upřímných, veselých a divadelnictvím trošku poznamenaných. 
Ještě jedna vzpomínka. Dodnes nevím, jak jsem vstoupila do letadla, jimž jsme odlétali do Spojených států amerických. Strach jsem překonala snad jen proto, že šli všichni. Právě v době pobytu v Americe jsem slavila narozeniny. Byl tam i manžel a dcera, která to všechno zařídila. Byl dort, kytice, cimbálová muzika hrála a já stála uprostřed naší divadelní rodiny dojetím neschopna promluvit. Byly to moje nejkrásnější narozeniny. Takoví jsou divadelníci. Dnes jim držívám palce. Hlavně těm mladým, kteří budou dál ve světě proslavovat divadlo v Boleradicích.“[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row][vc_column][vc_separator][/vc_column][/vc_row]