Kříž u potoka 1897 - 2017

Rok 2017 je pro boleradické ochotníky rokem významného výročí. Uplynulo 120 let od uvedení první písemně doložené divadelní hry. Byla to dramatizace románu Karoliny Světlé Kříž u potoka. Zasloužil se o to Cyril Metoděj Hladký, který byl v roce 1895 za svoji horlivost, zásadovost, národní uvědomění a pokrokové postoje z trestu přeložen do Boleradic. Farář Filip Toufar brzy rozpoznal jeho schopnosti a přijal jej za svého pomocníka a důvěřoval mu, navzdroy jeho minulosti a trestu. Zaštítil a požehnal všechny Hladkého činy (založení hasičského spolku, veřejné knihovny), velkoryse mu uvolnil místo sbormistra a také učitele nových zpěváků. Za tohoto blahodárného ovzduší na půdě Cyrilské jednoty Hladký v roce 1897 uskutečnil první divadelní představení Kříž u potoka. Hladký se stal jeho organizátorem, režisérem, tvůrcem kulis.

Divadelní spolek bratří Mrštíků slaví toto jubileum právě uvedením hry Kříž u potoka. Není to ale stejná dramatizace jako před 120 lety. Pavel Ondruch v té svojí navazuje na tradici českého venkovského dramatu a soustřeďuje se na osudy šestice postav. Napsal silný, aktuální příběh. Příběh o hledání správných životních cest.

Režie: Iva Kahounová

Premiéra: 14. ledna 2017

Derniéra: 14. ledna 2018

Záznam dernéry (14. 1. 2018)

Záznam premiéry (14. 1. 2017)

Osoby a obsazení

Eva Mlynářova dcera
Jana Kahounová

Mařička, děvečka u Potockých
Jana Glocová

Zuzana, mladičká vdova po mlynáři
Štěpánka Veselá

Štěpán Potocký
Juraj Háder

Ambrož Potocký, jeho bratr
Karel Svoboda

Johana Potocká, jejich matka
Ilona Pelikánová

Nápověda:
Eva Charvátová, Slávka Chalupová

Výroba scény:
Miroslav Vašíček

Jevištní výtvarník:
Jana Kahounová

Technická spolupráce, světla, zvuk:
Michal Jirgala, Pavel Hrabec

V inscenaci je použita lidová píseň Tužba, kterou zaznamenal Leoš Janáček, melodie ze skladby Leoše Janáčka Po zarostlém chodníčku a část skladby Orchestrální verbuňky CM Primáš.

Proč Kříž u potoka právě dnes?

To co jsem v dramatizaci vytáhl z románu a posílil, ony rozdíly, jsou přímým dokladem toho, co je pro mne na románu aktuální a proč jsem si ho vybral k inscenování. Příběh Evy je pro mne příběhem bolestného dospívání; období, kdy člověk postupně zjišťuje, že mladistvé ideály jsou jen výplodem naivního dětského snílka. V tento okamžik prohlédnutí je člověk postaven před rozhodnutí, stojí-li za to, proč a za jakou cenu tyto ideály dodržet. Zajímala mne rovněž hranice mezi snahou být výjimečný a pýchou, mezi tím, co chci a co bych měl, mezi egoismem a obětavostí. Tyto otázky si kladu, a před více jak sto lety si je stejně kladla i Karolina Světlá. To byl pro mne dostatečný důvod, proč si je položit „společně“.

Pavel Ondruch